Třinecké železárny
Ocelářův dobrý rok
Ekonom, 25.01.2007
Rozhodující roli na evropském trhu oceli sehraje v budoucnu Rusko, myslí si Tomáš Chrenek, spolumajitel Moravia Steel a Třineckých železáren.
I když to tak ještě loni na jaře nevypadalo, nakonec bude loňský rok pro Třinecké železárny (TŽ) jeden z nejúspěšnějších v novodobé historii. Jaké tedy budou zisky?
Nemáme zatím rok uzavřený. Předběžně mohu říci, že zisky TŽ budou vyšší než v roce 2005 (TŽ skončily s hrubým ziskem 2,7 mld. Kč). Za celou skupinu Moravia Steel (MS) očekáváme hrubý zisk mezi 6 a 6,3 miliardy, tedy přibližně stejně jako rok předtím. Celkový výsledek MS zhoršuje loňská akvizice Válcovny trub Vítkovice.
Dobrý rok ale zaznamenali všichni evropští výrobci oceli. Má to zhruba tři důvody. První je konjunktura na světovém trhu. Druhým důvodem jsou investice, které oceláři uskutečnili už před pěti šesti lety, v době, kdy se jim tolik nedařilo. Dnes používají technologie, které jim vesměs umožňují vyrábět ocel s podstatně vyšší užitnou hodnotou. A třetím důvodem je samo racionální chování většiny výrobců. Ti v případě, že cenové křivky nesměřují nahoru, jsou schopni sebereflexe a dokážou omezit výrobu do té míry, že nevzniká nadprodukce a krizová situace se neprohlubuje.
Navíc většina firem v Evropě už je restrukturalizovaná. A kdo byl v dobách krize na sebe náročnější, ten je v současnosti v době hojnosti úspěšnější.
TŽ už mají restrukturalizaci za sebou?
Ano, začali jsme někdy kolem roku 1996, tehdy jsme zaměstnávali 18 tisíc lidí, dnes máme ve výrobě oceli necelých 5 tisíc pracovníků. Redukovali jsme počet zaměstnanců o 75 %, a přitom objem výroby je dnes o 10 % vyšší než tehdy. Dnes jsme se dostali na 470 tun oceli na zaměstnance. Říká se, že evropský průměr je někde kolem 500.
Jak moc se změnila výroba za tu dobu? Do čeho jste investovali?
V poslední době jsme realizovali tři významné investice. Jedna byla v prvovýrobě – generální oprava vysoké pece, což přišlo na 1,5 miliardy korun. Druhá byla rekonstrukce válcovny jemných profilů za dvě miliardy. Třetí oblast představovala různá ekologická opatření, kam šlo za poslední tři roky také zhruba 1,5 mld. korun.
Hlavním cílem investic, kromě těch ekologických, je zvýšení produktivity práce a vyšší přidaná hodnota. Všechny investice musí být v rozumné době návratné.
Hutnictví je obor, kde je všechno ve velkém, nakupuje a prodává se v miliardách, i zisky jsou miliardové. Ale zároveň platí, že většinu těch zisků je třeba reinvestovat. Kdo to nedělá, ztratí konkurenceschopnost. V TŽ reinvestujeme 90 % zisků.
Dá se vůbec při výrobě oceli ještě něco převratného vymyslet? Nebo ji něčím nahradit?
Čím byste ji chtěla nahrazovat? Říká se, že ocel je z hlediska užitné hodnoty nejušlechtilejší a nejlépe recyklovatelný materiál. Oceláři se snaží bojovat i proti plastům – říkají například, že kdyby se stavebnice Lego vyráběla místo z plastů z oceli, kostky by do sebe lépe zapadaly…
Ve výrobě se ale dá přijít na spoustu nových věcí a i my v TŽ nad tím bádáme. Ročně dáváme na vědu a výzkum stovky milionů korun. Výsledkem je, že ocel je stále kvalitnější, má lepší užitné parametry.
Na začátku ale vždycky musí být železná ruda. Tam se toho moc vymyslet nedá, ne?
To bych netvrdil. Železnou rudu potřebujete, ale může být v různých formách. Základní je aglomerační ruda přímo vykopaná z dolu, která má kovnatost 50 až 68 %. Pak je koncentrát, který vznikne tím, že se na magnetických separátorech odseparuje z rudy kovonosná část. Koncentrát má kovnatost od 65 do 75 %. Třetí forma jsou pelety; dostanete je tím, že koncentrát projede spékacím pásem, kde se z něho odtaví železo. Pak jsou přímo redukované pelety, které se vyrábějí víceméně stejně, ale kde je kovnatost ještě vyšší.
Čím vyšší forma úpravy suroviny, tím je pochopitelně proces dražší. Na druhé straně jednu z významných položek při výrobě oceli představují dopravní náklady. V Evropě, mimo Ukrajinu a Rusko, leží 98 % výrobních kapacit oceli ve větší vzdálenosti od ložisek železné rudy, než je 3000 kilometrů. Pak je rozdíl, jestli přepravujete 50 % železa nebo 97 % železa.
Vlastníte majoritní podíl v Záporožském železorudném kombinátu, odkud vozíte surovinu. Také ji tam předzpracováváte?
Vzhledem k anomálním geologickým podmínkám v této oblasti je kovnatost tamní rudy přes 64 %, takže úprava není třeba.
Z celé produkce dolu, která je zhruba 4 miliony tun ročně, spotřebovávají TŽ méně než polovinu, zbytek se dodává komerčně na trh.
Nějaké další investice, třeba přímo do výrobních podniků, na Ukrajině nebo v Rusku už v plánu nemáte?
Ukrajina a Rusko jsou teritoria, kde je pořád značná politická nestabilita, proto se tím směrem nedíváme. Je rozdíl vlastnit tam důl na železnou rudu a vlastnit hutě.
Vraťme se k výrobě. Kromě železné rudy je zapotřebí uhlí, resp. koks. Koksovny jsou jedny z nejvíce nepřátelských provozů vůči životnímu prostředí. Dá se na tom něco změnit?
V případě, že by se kupovaly jen železnorudné pelety, nebo přímo redukované železo, tak nepotřebujete koks. Sypete surovinu přímo do konvertoru, a ten je buď elektrická oblouková pec, anebo funguje na zemní plyn.
Takže se vlastně nic nestane, až se vytěží všechno uhlí?
Technologicky se dá uhlí nahradit ve všech fázích plynem. Všechno je jen otázka ceny. Výroba bez koksu je ale nákladově někde úplně jinde. Dnešní tržní ceny jsou založeny na výrobním cyklu tzv. integrovaných hutí, to znamená za použití koksu vyrobeného z uhlí a aglomerované železné rudy.
Když se ptáte na budoucnost výroby oceli, je to podobné jako třeba budoucnost spalovacích motorů v autech. Ano, benzin i nafta jsou z ekologického hlediska úplně špatně. Zatím se ale ekonomicky nevyplácí dělat něco jiného.
Pro obojí ale platí, že se všechno může změnit, když se na nadnárodní úrovni, třeba v Bruselu, přijmou nějaké závazky, které donutí výrobce chovat se jinak.
To si nemyslím. Změny přijdou, až si je vyžádá trh. Až bude citelný nedostatek koksovatelného uhlí. Zásoby koksovatelného uhlí v OKD se odhadují na osm až deset let. Slezská pánev zasahující do Polska má zásoby na 15 až 20 let. Jinak si nemyslím, že by mohla existovat nějaká administrativní síla, která by předepsala, jakým způsobem se bude vyrábět.
V rámci Unie se ale může přijmout závazek radikálního snižování emisí.
Čím nižší emise, tím nákladnější výroba. Ocelářská lobby v Evropě je natolik vážená a silná, že si prosadí své. Samozřejmě že nelze říci, že je dnes ocelářství ekologicky nezávadná výroba, ale ve srovnání s koncem minulého století je výrazně „zelenější“. Ekologické normy jsou dnes přísnější a na to oceláři reagovali. Ocelářství je dnes sofistikovanější, vyrábí se více hi-tech zboží. Neplatí tady trend stěhování závadných výrob více na východ.
Část výrobků je sofistikovanější, ale někdo musí vyrábět i to jednoduché železo…
Určitě, ale struktura výrobců, resp. jejich výrobní náplň se poněkud změnila. Dříve to bylo rozděleno, někdo dělal jen ty základní, méně kvalitní polotovary v obrovských objemech a jiní tu sofistikovanější produkci. Teď dělají skoro všichni obojí – také se tím chrání před konjunkturními výkyvy u jednotlivých produktů. TŽ jsou na tom podobně, ale výrazně více se orientují na výroby s vysokou přidanou hodnotou. Zaměřujeme se na „technické vychytávky“ ve velice malých objemech, mj. pro automobilový průmysl. Máme 80 % obchodu postaveno na stabilních zákaznících, kteří přesně vědí, co potřebují, a my jim to umíme „ušít na míru“. Na volném trhu prodáváme jen 20 % produkce, především pro stavebnictví.
Takže vy ani nehledáte nové zákazníky?
Ani ne. Pro další bychom ani neměli volnou kapacitu. A rozšiřovat výrobu nechceme. Myslím, že jsme dnes ve stavu, kdy máme dostatečnou penetraci trhu v segmentu zajímavých zákazníků, a na druhé straně nejsme na trhu tak moc, abychom vadili velkým globálním hráčům.
Trh ale roste, víc se staví, vyrábí…
Ano, jenže meziroční nárůst spotřeby je mezi 2 a 5 %, to je opravdu málo.
Kolik z celkového objemu produkce vyvážíte?
Přibližně polovinu, přičemž Slovensko počítáme jako tuzemsko.
Je na českém trhu konkurence mezi oceláři?
Ne, s většinou výrobců se nepřekrýváme, s Mittal Steel Ostrava tak nejvýš deseti procenty.
A jak je to s konkurencí na světovém trhu? Konkurují si výrobci stejných produktů celosvětově, nebo je to regionální záležitost?
Je to poměrně striktně regionálně rozdělené. Obrovsky se teď rozpíná Čína a Indie, ale to se nás moc netýká. Podle mého názoru sehraje v Evropě rozhodující roli v příštích letech ruské ocelářství. Už teď je tam obrovská instalovaná kapacita, ale ve špatném technickém stavu. Dá se však očekávat, že do ní poplynou velké investice. Myslím, že také Putin má zájem na vytvoření silného ocelářství v Rusku a snaží se prosadit něco takového, co jsme se kdysi snažili prosadit my tady v Česku. Možná si vzpomenete, jmenovalo se to Český ocelářský podnik. TŽ už byly zprivatizovány a byly na tom ekonomicky dobře, Vítkovice a Nová huť byly státní a potýkaly se s problémy. Navrhovali jsme spojit aktiva, udělat z toho jeden velký podnik, kde by měly TŽ třeba 20 nebo 30% podíl. A až by se uhradily všechny ztráty Nové Huti a Vítkovic a podnik začal prosperovat, tak by se prodal.
Putinovi se asi nepodaří udělat ze všech ocelářských podniků, které dnes vlastní různí ruští oligarchové, jednu firmu, ale určitě bude chtít, aby vystupovaly navenek koordinovaně. Tím začnou být významným evropským hráčem.
Takže skutečnost, jestli v Číně nebo v Indii roste poptávka po oceli, anebo naopak, jestli tam vznikají nové ocelárny, nemusí Evropu nijak zvlášť zajímat?
Evropský trh to může ovlivnit jen marginálně. Loni se Čína stala poprvé z importéra exportérem – a přesto evropští oceláři vzkvétají. Byly doby, a není to tak dávno, kdy se snažili evropští výrobci kompenzovat špatnou odbytovou situaci v Evropě vývozem na Tchaj-wan, do Hongkongu, do Thajska. Ale dlouhodobě to nemá logiku, protože logistické náklady jsou obrovské. A platí to i obráceně: Čína nemůže postavit koncepci svého ocelářství na tom, že bude saturovat Evropu.
Na jak dlouho ještě odhadujete konjunkturu, přinejmenším v Evropě?
Nechci mít přehnaná očekávání. Řekl bych, že ten trend je teď stabilní. Přispěly k tomu určitě i poslední fúze, zejména Mittal-Arcelor. Koncentrace ocelářství svědčí.
Bude pokračovat? A zapojí se do ní i TŽ?
Mezi velkými hráči bude trend asi ještě pokračovat. TŽ ale rozhodně v dohledné době nepočítají s tím, že by se nechaly někým koupit. Taková naše koncepce není, i když samozřejmě nemohu vyloučit, že třeba za deset let nepodlehneme nějakým globalizačním tendencím. Muselo by ale jít o hodně zajímavou nabídku, abychom se jí zabývali.
A pokud jde o případnou naši expanzi, nevidím teď moc příležitostí ke koupi. Loni jsme koupili válcovnu trub Vítkovice, která vyrábí ročně 120 tisíc tun výrobků; to je ale z pohledu globální koncentrace v ocelářství naprosto marginální záležitost.
Loni se ale hovořilo o tom, že vedete jednání minimálně s jednou českou firmou v oboru o koupi nějakého podniku. Z toho sešlo?
Ne, jednáme stále, ale dokud nebude smlouva podepsána, nechci o tom hovořit.
A co v zahraničí?
Přihlásili jsme se do veřejné soutěže na koupi polské Huta Bankowa. Je to výrobce tyčové oceli, což by nám zapadalo do portfolia, ročně produkuje zhruba 300 tisíc tun. Hutě patří Mittalovi, ale poté, co se spojil s Arcelorem, musí některé provozy odprodat, toto je jeden z nich. Nabídli jsme cenu, čekáme na výsledek.
Vy sám jste odkoupil od TŽ zhruba 40% podíl ve společnosti Moravia Energo. Ta má docela velkorysé plány v energetice. Kromě toho, že provozuje vysokonapěťové vedení mezi Polskem a Českem, chce také stavět plynovod a investuje do energetiky v Srbsku. Jak jsou projekty daleko?
V Srbsku je zatím vše ve fázi jednání, ještě jsme neinvestovali. Původně jsme chtěli v Zaječaru postavit elektrárnu, protože tam jsou zásoby energetického uhlí. Jenže se ukázalo, že jsou z geologických důvodů netěžitelné. Uvažujeme teď o tom, že ve stejném místě postavíme teplárnu.
V Srbsku máme ale rozdělaný ještě jiný projekt na elektrárnu, je to u Nového Sadu. Tam jsou zásoby uhlí, které se už těží, problém je s tím, že uhlí je výrazně vlhké a jeho těžba a úprava zatím ekonomicky nevýhodná. Takže bude třeba investovat do nějakých dalších technologií.
Projekt výstavby plynovodu běží, zatím máme stavební povolení na polskou část a dohadujeme se ohledně české části. Jde o propojení dvou zásobníků plynu, jeden v Polsku, druhý v ČR u Třince, vzdálenost je asi 40 kilometrů. Díky plynovodu by se daly vyrovnávat zásoby. Máme uzavřené dohody s RWE-Transgas a polským PGNiG, plynárenskými společnostmi, kterým zásobníky patří a které by nám za tuto službu platily.
Ing. Tomáš Chrenek, Ph.D., se narodil v roce 1963 na Slovensku. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, kde získal později i doktorát. Poté pracoval mj. v podniku zahraničního obchodu Kerametal. V roce 1997 odkoupil s několika dalšími manažery od původních vlastníků (skupina kolem Milana Šrejbra a 1. SILAS) majoritní podíl v Třineckých železárnách (TŽ), a to prostřednictvím obchodní společnosti Moravia Steel (MS). TŽ jsou výrobcem ocelových dlouhých válcovaných výrobků, jsou dlouhodobě ziskové, loni dosáhly tržeb 31 mld. korun. Do skupiny TŽ/MS dnes patří rovněž filmové ateliéry Barrandov Studios (od roku 1995) a několik menších provozů, hutí a železáren v ČR. MS drží také od loňska licenci na digitální vysílání (TV Barrandov). Přes firmu Agel je Chrenek spoluvlastníkem sítě nemocnic Euromednet. Má také 41% podíl v energetické firmě Moravia Energo. Ve většině společností je Tomáš Chrenek předsedou dozorčí rady.