Bakala a černé uhlí
Ostravsko se děsí krachu Bakalových dolů
05.08.2013, ceskapozice.cz
Polská ofenzíva NWR ztroskotala, pochybnosti se týkají i dalších záměrů těžařské firmy
Byl podzim roku 2010 a těžařská společnost NWR – spojovaná především se jménem českého podnikatele Zdeňka Bakaly – přešla do velké ofenzívy na polském trhu. V rámci pokusu o nepřátelské převzetí nabízela majitelům důlní firmy Bogdanka, tedy tamním penzijním fondům, více než miliardu dolarů za tři čtvrtiny akcií. Poláci nadšením nehýřili. „Pořád mluvíme o polsko-české spolupráci, a prosím – teď přichází pan Bakala s tímhle,“ prohlásil tehdy popuzeně ve Varšavě vysoký polský úředník na jednom pracovním jednání mezi zástupci obou zemí, kterého se zúčastnil autor tohoto článku.
Lidé z Ostravska a Karvinska tehdy mohli mít pocit, že kolem jejich černouhelných dolů OKD – ovládaných právě firmou NWR – se budou dít velké věci. Manažeři NWR hovořili o tom, že jejich společnost potáhne „regionální konsolidaci“. V OKD se od té doby nevytěžilo příliš uhlí a situace je naprosto opačná. NWR se pomalu s prosíkem obrací na polské společnosti, aby od Bakalovy firmy odkoupily různá aktiva od dolů po koksovnu OKK. Zadlužená NWR je v krizi, horko těžko čelí nízkým cenám uhlí na trhu, chystá výrazné propouštění zaměstnanců a nejspíš i uzavírání jednotlivých provozů.
Případ Bogdanka se nakonec stal – řečeno s nadsázkou – projevem pýchy, která předchází pádu. Ukázalo se, jak nereálné bylo předpokládat, že polské penzijní fondy napojené na stát přenechají svůj majetek NWR. Bakalovi a dalším akcionářům v čele s vlivným bankéřem maďarského původu Peterem Kadasem se nedařily ani další plány na spojování sil s polskými těžařskými firmami. V této souvislosti se spekulovalo o velké státní společnosti JSW.
NWR tak zůstávala do značné míry uzavřena v moravskoslezském „mikrosvětě“. Musela spoléhat na lokální odběratele uhlí typu ocelárny Evraz, která ale sama čelí velkým problémům kvůli hospodářské krizi.
Dnes už se hraje v zásadě jen o to, zda firma OKD zkrachuje, nebo ji majitelé osekají natolik, že přežije v okleštěné podobě
Kadasovu a Bakalovu firmu poslal do kolen vývoj na světových trzích – dovoz levnějšího uhlí, které z Ameriky vytlačoval do Evropy boom břidlicového plynu, a právě krize ocelářství. A je zjevné, že NWR byla na podobnou situaci připravena velmi špatně. Pod tlakem dluhů (NWR vydala dluhopisy zhruba za dvacet miliard korun) a v době, kdy společnost jenom za letošní první čtvrtletí vykázala čistou ztrátu ve výši dvou miliard korun, klesala na nebývale nízké hodnoty cena jejích akcií i ratingová hodnocení.
Dnes už se hraje v zásadě jen o to, zda firma OKD zkrachuje, nebo ji její majitelé osekají úspornými programy natolik, že přežije v okleštěné podobě. (A Bakala s Kadasem by ji pak chtěli propojit s jinak zaměřeným byznysem, jak ukážeme dále.) Podnikatelé v čele s Bakalou to bezpochyby ve zdraví přečkají, jejich investorská společnost typu private equity BXR Group nasměrovala své finance do různých společností z různých odvětví po celém světě.
A z pohledu spolumajitelů černouhelné firmy bylo tím nejlepším zajištěním proti krizi uvedení třetiny akcií NWR na burzy v Londýně, Varšavě a Praze v roce 2008. Bakala se svými partnery totiž prodávali v ten nejlepší okamžik a vydělali 35 miliard korun. Pozdější pád akcií NWR byl každopádně vyvážen vědomím, že celkově na ostravsko-karvinských dolech neprodělali, i když následně investovali do rozvoje těžby a zvyšování bezpečnosti práce. OKD totiž podle dostupných informací původně získali levně za sumu kolem deseti miliard korun (včetně 44 tisíců bytů) poté, co byla společnost za dodnes zpochybňovaných okolností privatizována.
Intervenční nákup uhlí?
Problém je v tom, že NWR dosud byla největším zaměstnavatelem na Ostravsku a na osudu těžařské společnosti je závislá spousta dalších partnerských firem. Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje a tamní Hospodářská komora už jsou ze situace tak vyděšené, že dokonce vyzvaly stát mimo jiné ke zvážení možnosti intervenčního nákupu černého uhlí. Představa, že by si stát kvůli Bakalovi jako jednomu z nejbohatších Čechů vytvářel vlastní strategické rezervy černého uhlí, nicméně vypadá dost absurdně.
Dalkia už od OKD odebrala a uskladnila 400 tisíc tun uhlí na příští rok. Cíl je jasný – pomoci těžařům s hotovostí. Taková teplárenská společnost Dalkia ovšem dost aktivně pomáhá. Jak potvrzuje předseda představenstva Zdeněk Duba, firma už od OKD odebrala 400 tisíc tun uhlí na příští rok. Toto uhlí uskladnila a zároveň pokračuje v odběru suroviny na tento rok. Cíl je jasný – pomoci těžařům s hotovostí. Právě Dalkia je tradičně největším odběratelem energetického uhlí. A to OKD nemůže přestat těžit, i když Bakalu a Kadase samozřejmě daleko více láká byznys s dražším koksovatelným uhlím pro ocelářství.
Zastánci i odpůrci Bakalova byznysu se shodují v jednom – i kdyby bývala polská expanze majitelům NWR vyšla, společnost by na tom dnes nebyla o moc lépe. Také polské firmy zasáhla krize. Jestliže je těžba uhlí v Česku kvůli geologickým podmínkám náročná, o Polsku je možné říct to samé.
Do jistého dobrodružství v zemi severních sousedů se NWR ostatně přece jen pustila. Velkým hitem, na který také „skočili“ investoři už během uvedení akcií NWR na burzu, byl projekt znovuotevření dolu Debiensko. Šlo o první důl, který se otevřel v hornoslezské uhelné pánvi za poslední více než dvě desetiletí. Jenže se ukázalo, že těžba tam vyjde draze. Uhlí se nachází příliš hluboko, z dolu je nutné odčerpávat vodu, a údajně tam také hrozí výbuchy plynu. A to už v NWR chystali další rozvojový projekt v Polsku – v dole Morcinek.
Byla jiná doba…
Podváděli tedy Kadas a Bakala, když v roce 2008 informovali potenciální investory o velkých zásobách dostupného uhlí v Debiensku? Názory se liší. Část pozorovatelů se s hodnocením uvedeným v předchozí otázce shoduje. ČESKÁ POZICE na druhé straně zaznamenala také názor, že veškeré informace uváděné společností NWR byly korektní – s tou mírou znalosti, kterou majitelé měli k datu primární emise akcií. Bakalovi příznivci v této souvislosti připomínají, že NWR vstupovala také na burzu přímo v Londýně, kde panují přísná pravidla. Kdyby šlo o podvod, už by tam dnes byl daleko větší humbuk. A situace v ocelářství byla úplně jiná než dnes, takže i při zvýšených nákladech na těžbu v Debiensku se taková investice do těžby kvalitního koksovatelného uhlí mohla jevit jako rentabilní.
Pověst Bakaly pošramotila kauza bytů, které získali noví majitelé společně s OKD
Lidem v Moravskoslezsku může být koneckonců jedno, zda majitelé NWR ošálili londýnské investory. Pověst Zdeňka Bakaly – kterého na rozdíl od spoluinvestora Petera Kadase v Česku všichni znají – v kraji silně pošramotila kauza bytů, které oba podnikatelé získali společně s OKD. Známý je spor Bakaly s nynějším stínovým ministrem zahraničí za ČSSD Lubomírem Zaorálkem, který podnikatele označil za gaunera. Bakala podle něj v roce 2005 slíbil nájemníkům, že jim prodá byty za výhodných podmínek, což neudělal. Spolumajitel NWR to popíral.
Veřejnou výměnu názorů si Bakala zažil i s bývalým premiérem Petrem Nečasem (ODS), který poukazoval na byznysmenovu roli při pochybné privatizaci OKD. Bakala pohrozil šéfovi vlády žalobou a zdůrazňoval, že se privatizace neúčastnil a doly koupil až později.
Stéblo pro tonoucího
Má ještě NWR šanci se vzchopit? Oficiální vyjádření firmy působí stále dost sebevědomě. NWR se kupříkladu chce stát ve větší míře klasickým obchodníkem s uhlím – tedy společností, která nejenom těží a dodává vlastní surovinu, ale také uhlí nakupuje jinde a dále prodává. Pochybnosti – povzbuzené zkušenostmi třeba právě z toho, jak dopadly polské plány – ale zůstávají.
Roman Grametbauer z tiskového oddělení NWR i v současné době potvrzuje strategický plán firmy „stát se do roku 2017 evropským lídrem v těžbě a prodeji koksovatelného uhlí“. Jako obchodní společnost chce NWR „zdvojnásobit prodej našeho koksovatelného uhlí a dodávat plnou škálu jeho jakostí širší skupině zákazníků z řad evropských hutí“.
NWR už dříve navázala vztahy s odběrateli uhlí mimo českopolský prostor
Grametbauer potvrzuje zájem NWR také o uhlí v zámoří (tedy ve Spojených státech) a odvolává se na silnou pozici NWR ve střední Evropě – „regionu, který se postupně rozvinul do výrobního centra Evropy“. Dále upozorňuje, že opravdu kvalitního koksovatelného uhlí je v Evropě pořád nedostatek. Proto se také dováží z USA. Faktem je, že NWR už dříve navázala vztahy s některými odběrateli uhlí mimo českopolský prostor – společnostmi typu německé ThyssenKrupp či rakouské voestalpine.
Skeptický pohled na strategii NWR nicméně nabízí současný největší český obchodník s uhlím Petr Paukner, mimo jiné majitel společnosti CARBOUNION BOHEMIA. Považuje za prakticky nemožné, aby NWR najednou začala prodávat uhlí z celého světa a konkurovat zavedeným firmám jako Glencore, které obchodují s komoditami po desítky let. „K tomu musíte mít zkušené lidi, kteří se dobře znají s producenty,“ argumentuje Paukner. A dodává možná nejsilnější argument – na obchodu s uhlím nelze rychle vydělat. NWR by tak získala jen zlomek toho, co potřebuje k odvrácení kritické finanční situace.
NWR se také snaží optimalizovat současné provozy do roku 2017 tak, aby více než „60 procent externích prodejů mohlo být realizováno v koksovatelném uhlí“. Oproti současnosti to je sice možná nezanedbatelná změna, ale žádná revoluce. Letos NWR hodlá podle Grametbauera prodat 8,5 až 9,5 milionu tun uhlí a prodej „rovnoměrně rozdělit mezi koksovatelné a energetické uhlí“.
Co s černou Ostravou?
I kdyby se společnosti NWR podařil zázračný obrat a zamířila k cílům, které dnes vyhlašuje, pro Moravskoslezsko to žádnou velkou naději nutně znamenat nemusí. Dolu Paskov tak jako tak hrozí uzavření. Na druhé straně platí, že v některých dolech jako ČSM a Darkov se nejspíš bude dál těžit pod případnými novými majiteli i za situace, že by společnost OKD zbankrotovala. Koksovnu OKK Bakala s Kadasem asi prodají, nový vlastník (možná například právě Poláci z JSW) ale rád zachová její provoz. Dnešní „černá Ostrava“ nicméně zažije další vlnu ztenčování. Kde jsou ty časy, kdy skupina kolem dolů zaměstnávala více než stovku tisíc lidí… A další propouštění může znamenat velký sociální problém.
Zasáhne tedy stát? Nebo by měl pomoci sám jeden z nejbohatších Čechů Zdeněk Bakala – například tím, že pro záchranu OKD obětuje i část svého jmění? O tom si můžeme myslet, co chceme, ale taková představa není reálná. I když se Bakala v Česku profiluje jako „štědrá“ finanční opora projektů typu Knihovny Václava Havla nebo Aspen Institutu, v NWR vystupuje jako jeden z finančních investorů. Logika investic typu private equity je přitom jasná – když se nedaří tady, finančník přesouvá peníze jinam. Žádný Tomáš Baťa s pevnými vazbami na region. A dolům, jejichž provoz se ukazuje být ztrátový, by bezhlavé lití peněz dlouhodobě nejspíš beztak nepomohlo.
Podle Kamila Čermáka, který řídí tuzemské investice Zdeňka Bakaly a jeho ženy Michaely Maláčové prostřednictvím společnosti BM Management, jde v případě Bakalova podnikání v Česku o dva odlišné příběhy. BM Management ovládá jeho rodina stoprocentně, zatímco v případě NWR je směrodatná právě Bakalova pozice jako jednoho z finančních investorů. A Čermák přichází také s odlišným pohledem na různé Bakalovy aktivity v Česku: „Jeho přístup k nevládním organizacím není závislý na cenách uhlí na světových trzích.“
V očích řady lidí v Moravskoslezsku ale Zdeněk Bakala tak jako tak zůstane především tuzemskou obdobou nesmlouvavého investora Gordona Gekka z filmu Wall Street.