Rozkradené Česko?!

Ekonom, 04.04.2013

Byla privatizace loupeží století, nebo jedinou možnou cestou pro přechod k volnému trhu?

Jednou z cest jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. Slova Jana Stráského v Hospodářských novinách přilila olej do nekonečného sporu o českou privatizaci, protože mnohonásobný ministr z let 1991 až 1998 vzápětí naznačil, že reformátoři domácí ekonomiky takové cesty ke zbohatnutí otevírali. Zmínil i okřídlenou větu: „Nejlepší by bylo zhasnout, ať si to ti šikovnější rozeberou.“ Tu exprezident Václav Klaus označuje za výrok z virtuální reality, tvrdí, že ji od nikoho ze svých lidí nikdy neslyšel. (Celý rozhovor viz iHNed.cz/strasky, reakce Václava Klause viz str. 10.) Rovněž Klausův někdejší spolupracovník Dušan Tříska, hlavní privatizační teoretik, Stráského slova o zhasnutí odmítá. Místo toho mluví o revoluční době, „kdy se ekonomické vzdělávání omezovalo na fungování chozrasčotu a učitelé marxismu-leninismu se začínali seznamovat s pojmy nabídka a poptávka“. Jde totiž o velice citlivou věc. Privatizace změnila celé Česko. Jenomže původní nadšení vystřídala deziluze. Většina lidí při kolosálním dělení majetku získala málo nebo nic. Pro průměrného Čecha první vlna kuponové privatizace znamenala koupi ledničky. Po druhé vlně, pokud nenarazil na podvodníky, si mohl zajít ještě tak pro mrazák. Jiní, například Petr Kellner, ale odstartovali oslnivou kariéru miliardářů. Klaus obranář Účastníci kuponové metody, kteří uvěřili v příslib lidového kapitalismu, přišli při machinacích těch, kdo se jim měli starat o právě získaný majetek, odhadem o 50 miliard korun. Desetkrát větší sumu, přibližně 500 miliard, si vyžádal úklid po marném pokusu přenechat rozhodující vliv v ekonomice (staro)novým českým elitám. Což představuje stejnou sumu, jakou všechny prodeje státního majetku vynesly. Václav Klaus privatizaci vehementně brání. „Protože kapitál v českých rukou nebyl, hledali jsme vedle standardních privatizačních metod i cesty nestandardní, jakými byla například kuponová privatizace nebo i aukce malé privatizace,“ uvedl exprezident pro týdeník Ekonom. Levice privatizaci v té podobě, v jaké se uskutečnila, odmítá. „Pro Václava Klause byla politickým úspěchem, z ekonomického hlediska šlo o katastrofu,“ soudí šéfekonom ČSSD Jan Mládek. Před lety zveřejnil studii, v níž dokazoval, že právě nestandardně privatizované firmy neměly dobré výsledky. S nadsázkou lze říci, že ti, kteří na ní nevydělali, zvolili na Pražský hrad Miloše Zemana, který s antiprivatizační rétorikou a slovy o spálené zemi vytlačil před patnácti lety Klause z vlády. Skandály, které privatizaci a období bezprostředně po ní do provázely, rozdělily i bývalé kolegy. Podle exministra pro privatizaci Tomáše Ježka pozitiva převažují, protože ukončila neefektivní panování státu. „Velice ji však poškodily zásahy lidí jako Václav Klaus či Dušan Tříska,“ prohlásil (více viz Privatizace dopadla dobře…). Vítězové majetkového převratu devadesátá léta komentovat nechtějí. „Děkujeme za zájem. Vaše otázky ale jsou převážně politické, což není náš obor,“ odpověděl tiskový mluvčí PPF Radek Stavěl s tím, že jeho šéf Petr Kellner žádné rozhovory stejně nedává. Když však nejbohatší Čech s majetkem odhadovaným na přinejmenším 200 miliard korun učinil výjimku, tak proto, aby oznámil, že posílá několik desítek milionů korun na činnost Institutu Václava Klause. Žádné vyjádření týdeník Ekonom nezískal ani od Pavla Tykače, který k majetku přišel v čele dravého Motoinvestu. (Více viz Vítězové a poražení české privatizace na str. 5.) Úprk od státu Rychlost přechodu k soukromému vlastnictví byla základní strategií. Dušan Tříska jen s malou nadsázkou uvádí, že na ministerstvu financí začali udělovat licence makléřům a investičním společnostem lidé, kteří se naučili rozlišit akcii od dluhopisu o chvilku dříve. Někdejší razantní postup neochvějně hájí i někdejší Třískův šéf Václav Klaus. „Privatizace je nejvyšší prioritou všech opravdu reformujících se ekonomik. Hromadný přesun vlastnických práv z rukou vlády do rukou soukromých je nezbytný,“ prohlásil Klaus v roce 1992, kdy privatizaci po urputném boji s levicí prosadil. Reformátoři odchovaní spisy Friedricha von Hayeka vycházeli z jednoduché premisy. Pokud nedojde k masové privatizaci a firmy zůstanou z velké části dál ve státních rukou, tak místo trhu nastoupí perestrojka gorbačovovského střihu a modifikovaná podoba centrálního plánování. K tomu by podle nich došlo, jak dodnes připomíná Dušan Tříska, i ve chvíli, kdyby se transformační proces jen na chvilku pozastavil, například kvůli přijetí lepších zákonů. Což je samozřejmě otázka, v Polsku či v Maďarsku, kde ovšem nikdy nebyl tak vysoký podíl státního vlastnictví, takto rychle nepostupovali a plánované hospodářství se tam nevrátilo. Před lety nicméně podobná varování měla váhu. Zatímco nestátní sféra se na tvorbě HDP v roce 1990 podílela dvanácti procenty, v roce 1993 to bylo už 56 procent a v roce 1997 plných 80 procent. Klaus sám byl i pod tlakem zdola. „Zdvižené prsty varující před spěchem v přechodu k tržní ekonomice ve skutečnosti jen oddalují nevyhnutelné. Spočítal někdo, kolik by nás stál každý další rok váhání?“ stojí v dopise zveřejněném v září 1990 v Hospodář­ských novinách. Šlo o názor inženýrů Pavla Náhlovského z Nové Paky a Václava Zítka z Jablonce nad Nisou. Klopýtnutí na české cestě Snahou mít tu české bankéře a průmyslové kapitány se dnes v době globalizace opovrhuje, byly však doby, kdy odprava doleva převažoval názor, že právě tak tomu má být. Této představě se už tehdy z „gigantů“ vymkla jen mladoboleslavská Škodovka, která od té doby táhne domácí průmysl. Podle ekonoma Zdislava Šulce před branami Tatry, Liazu a Avie bohužel zůstal stát Mercedes-Benz, Siemens se nedostal do Škody Plzeň a koncern AEG nemohl zprivatizovat pražskou ČKD. Podle Klausova spolupracovníka Ladislava Jakla jde o akademické úvahy. „V zahraničí měli zájem jen o vybrané podniky, a tak se nedá privatizovat celá ekonomika,“ řekl týdeníku Ekonom. A pokud jde o české bankéře? Podle Václava Klause „dělali, co mohli a co uměli“, přičemž termín bankovní socialismus pokládá za ekonomický nesmysl. Tak či onak se za pár let vše otočilo, když ČSSD za hospodářských potíží vsadila na zahraniční kapitál. Představa o silných českých podnikatelích, jako byli Vladimír Stehlík v kladenské Poldi Ocel, Lubomír Soudek v plzeňské Škodovce, Václav Junek v Chemapolu nebo i šéfové IPB, se rozplynula. České zůstaly, odmyslíme-li státní firmy, jen malé a střední podniky. Sny o české cestě definitivně potopila ekonomická recese z roku 1997. Standardní výklad zní, že šlo o důsledek transformačních chyb, nedokončených reforem a nehotových institucí. Existuje ovšem „vlastenecký“ pohled. Někdejší ministr financí Ivan Kočárník vzpomíná na odpoledne 19. července 1996, kdy premiér Václav Klaus přijímal v zahradě Strakovy akademie gratulace k narozeninám. Přát mu přišli i z vedení ČNB, přičemž nikdo netušil, že o pár hodin dříve právě bankovní rada rozhodla o prudkém ochlazení ekonomiky a zastavila do ní přísun peněz. Podniky zůstaly bez úvěrů. Václav Klaus, který tehdy byl donucen k demisi, je oproti Kočárníkovi tvrdší. Privatizace do českých rukou podle něho vyvolala odpor těch, na které se nedostalo: zahraničních bank a finančních skupin i vlivných poradenských a auditorských firem, které postupovaly ve shodě s odpůrci ODS ve vládě, s opozicí a hlavně s ČNB. „Ztráty pochopitelně zůstaly na České konsolidační agentuře a státním rozpočtu. Zde se propojují zájmy zahraničních lobbistů, poradenských firem a investičních bank s tuneláři, protože toto geniální schéma dá vydělat všem,“ napsal Václav Klaus v roce 2004 v jednom ze svých článků. Jan Mládek tyto události vidí jinak. „Při privatizaci tu investovali i američtí portfolioví investoři a za chaosu, který tu na kapitálovém trhu panoval, se cítili okrádáni. Žádali o zákrok, a to na nejvyšších místech. Supervelmoc své lidi jen tak obrat nenechá,“ zdůrazňuje. Ďábel zakletý v detailu Stejné vášně vyvolává kuponová metoda, kdysi vlajková loď celých tržních reforem. Po školení, které jejím účastníkům uštědřil Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, se není co divit. Americký ekonom David Ellerman ji rovnou označil za „brilantní politickou strategii, jejímž cílem bylo rozdělit ekonomickou moc na správné lidi“. Pravdou je, že jinde, například v Estonsku či Maďarsku, si běžní lidé na majetek státu vůbec nesáhli. Bývalý ředitel odboru Komise pro cenné papíry Libor Michálek spočítal, že jedna třetina kuponových akcionářů, kteří uvěřili fondům, byla jejich šéfy v následujících letech okradena. Z majetku v tržní hodnotě 140 miliard korun do roku 1996 zmizelo téměř 50 miliard. Lidé v Klausově okolí nesouhlasí. „To číslo nemá reálný základ. A je naivní si myslet, že s dnešními, prý už lepšími zákony nelze ošidit vlastníka či akcionáře,“ řekl Ekonomu Ladislav Jakl. Šlo o důsledek sporu mezi reformátory. Ultraliberální Dušan Tříska spoléhal, že vše vyřeší trh, a to i poté, co se oproti původním představám zrodily privatizační fondy. Tvrdí, že si ji vynutily levicovější síly v Občanském fóru, kde zněla obava „co by si s akciemi počala babička z Orlických hor?“ Václav Klaus už před 10 lety odmítl tvrzení, že by někteří podnikatelé při kuponové privatizaci vydělali na úkor drobných akcionářů. „Kuponová privatizace byla loterií, ale loterií velmi výhodnou. Lidé v ní neinvestovali životní úspory, ale za 1000 korun koupili kupon směnitelný za akcie podniků v průměrné účetní hodnotě 30 tisíc korun. Žádná loterie nebo sázková kancelář vám nikdy nenabídne takové podmínky,“ prohlásil. Tomáš Ježek ale tvrdí, že mnoho lidí bylo okradeno vinou pokroucené legislativy, která to dovolila. Dala se kuponová privatizace udělat jinak? „Nikde neměla přesáhnout 49 procent majetku a většina se měla nabídnout zahraničním investorům,“ soudí ekonom Jan Mládek. Současně přiznává, že po bitvě bývá každý generál. Komárek, Zeman a sudetští Němci Historie sice nezná žádné kdyby, ale přesto: existovaly při privatizaci jiné varianty? Pokud by o transformaci rozhodoval levicový Valtr Komárek, byla by cesta k trhu postupná. Před privatizací by dostala přednost restrukturalizace, což by si vyžádalo existenci centra, které by rozhodovalo, které výroby utlumit a jaké podpořit. Jiné představy měli na počátku roku 1990 i experti české vlády v čele s Františkem Vlasákem, jimž zdálky radila veličina z dob Pražského jara – Ota Šik. Klíčovou úlohu měl mít Fond národního majetku. Podnikům by hledal strategické partnery s kapitálem a s technologiemi. Později neuspěla ani modifikovaná představa vlády Petra Pitharta o prodeji 35 rozhodujících firem do zahraničních rukou. V USA a u Tomáše Bati se inspiroval Miloš Zeman, který doporučoval zaměstnanecké akcie. Pomíjel fakt, že v úspěšných podnicích mohlo jít o lukrativní záležitost, v těch krachujících by ale o ně stál málokdo. Neuspěl ani prezident Václav Havel, který se přimlouval, aby zaměstnanci získali na akcie svých podniků předkupní právo. Zaznělo i doporučení vsadit na restituce, což byla představa blízká česko-americkému ekonomovi Milanu Zelenému. Pak by patrně restituční hranicí nemohl zůstat únor 1948, musela by se posunout k roku 1945, kdy prezident Edvard Beneš zestátnil 70 procent průmyslu. Platonicky se mluvilo i o roku 1938, to v případě, že by majetky restituovali také odsunutí Němci. Varianty tedy byly, jinou věcí je, zda byly připraveny k realizaci a zda by různé cesty nevedly k obdobným výsledkům. Ekonomiky postkomunistických středoevropských států se od sebe příliš neliší, ačkoli způsob, jak se zbavovaly státního vlastnictví, byl odlišný. Karty rozdané na staletí K nelichotivému obrazu privatizace přispěl fakt, že přes proklamace o zločinnosti komunismu na ní profitovali nomenklaturní elity bývalého režimu. Stačilo se přihlásit k liberální vizi budoucnosti. To nyní může být vzor pro takové země, jako je Čína, Kuba nebo Severní Korea. Bezprostředně po skončení privatizace podle průzkumu sociologa Milana Tučka tito lidé drželi v podnicích zhruba dvě pětiny důležitých postů. Jde o úrodnou půdu pro konspirační teorie o dohodě předáků listopadového převratu s komunisty. Zdislav Šulc ale připomíná šedou zónu podnikových ředitelů a jejich náměstků či bankovních úředníků. Právě z nich se rekrutovali šéfové investičních společností i lidé z představenstev privatizovaných firem. „Nešlo o žádné spiknutí, nevytvořili ani pravidla hry. Ovládli je ale a využili k bezprecedentnímu obohacení. Než to velcí reformátoři pochopili, bylo již pozdě,“ tvrdí Šulc ve své studii. Kritika výsledků privatizace splývá s nespokojeností se současnou úrovní domácí ekonomiky. Její transformace rovněž přinesla velké přísliby a pak mnohem šedivější realitu. „Očekávání bývají spojena s každým historickým zvratem. Od komunistické diktatury většina také zprvu předpokládala něco jiného než měnovou reformu roku 1953. I vznik Československa v roce 1918 vyvolal velkolepé představy a zhruba po 10 letech začalo být jasné, že zůstanou v mnohém nenaplněny. Vždy jsme měli nějakou optimistickou vizi, a nejinak tomu bylo po roce 1989,“ řekl Ekonomu historik Jakub Rákosník. Prozatím se musejí všichni smířit s tím, že se před 20 lety rozdávaly karty na dlouho dopředu. Když k první české „privatizaci“ došlo v přemyslovské době, přešel královský majetek do rukou nově vzniklé elity, středověké šlechty, na několik století.

Vítězové a poražení české privatizace*

Petr Kellner Z kuponové privatizace se zrodila společnost PPF, která ovládla Českou pojišťovnu a postupně začala podnikat v Rusku a Číně. Kellner je považován za nejbohatšího občana Česka.

Pavel Tykač Za jeho Motoinvestem zůstala zbankrotovaná Agrobanka, což stát přišlo na nejméně 30 miliard Kč. Úřady znovu vyšetřují jeho podíl na vytunelovávání CS Fondů a okolnostech, za kterých získal MUS.

Václav Klaus Kuponová privatizace mu pomohla k politické kariéře trvající déle než 20 let. I jeho odpůrce, politolog Jiří Pehe, ho označuje za nejvlivnějšího domácího politika.

Antonín Charouz Jeho holding za pomoci půjček od IPB ovládl desítky firem. Za jeho dluhy zaplatila firma ACT Investments 570 mil. Kč, spekulovalo se, že za obchodem stál on sám.

Viktor Kožený V roce 2003 byl obviněn z podvodů týkajících se vyvádění miliard korun do zahraničí z jeho firem, které vedly k tomu, že Harvardský průmyslový holding skončil v likvidaci.

Lubomír Soudek Spolumajitel a šéf Škody Plzeň se pokusil podnik rozšířit, mj. nákupy Tatry či Liazu. Zadlužil se, a firmu po nástupu recese převzaly banky, které mu před tím ochotně půjčovaly.

Libor Procházka Vypracoval se na hlavního stratéga Investiční a poštovní banky, po jejímž krachu v roce 2000 ji převzala ČSOB. Procházku spolu s dalšími manažery vyšetřovala policie, soud je ale nakonec osvobodil.

Vladimír Stehlík Počátkem 90. let zprivatizoval kladenskou Poldi Ocel. Všechny jeho firmy skončily v konkurzu. Stehlíkovy obchody vyšetřovaly úřady 12 let. Soud nakonec jeho stíhání zastavil z důvodů nemoci.

• Podrobnější schéma viz Ekonom.cz/pri­vatizace

Petru Kellnerovi odstartovala privatizace kariéru miliardáře. 50 mld. Kč O tolik přišli účastníci kuponové metody při machinacích fondů, které se jim měly starat o právě získaný majetek. 1035 Kč Tolik stála kuponová knížka, kterou si lidé mohli zakoupit v každé vlně privatizace, spolu s tisícikorunovým kuponem.

Historie české privatizace

1990

Václav Klaus prosadil program radikální ekonomické reformy, jejíž významnou součástí byla privatizace. Definitivní odmítnutí představ levicového ekonoma Valtra Komárka o postupném přechodu k trhu.

1991

Federální shromáždění schválilo zákon o velké privatizaci, jehož součástí bylo zmocnění vládě upravit průběh kuponové privatizace. V říjnu se začaly prodávat kuponové knížky. Krátce před tím koupil VW mladoboleslavskou Škodovku.

1992

Proběhla první vlna kuponové privatizace. Fondy při ní získaly 72 procent investičních bodů, největší z nich byl Fond České spořitelny, na třetím místě se umístily Harvardské investiční fondy. Ještě větší část státních firem ale vláda postupně prodává do rukou českých podnikatelů.

1993

Končí hlavní vlna restitucí, původním majitelům vláda vydala asi 30 tisíc podniků a provozoven, o které přišli po roce 1948. Postupně byl transformován komunisty združstevněný zemědělský majetek v hodnotě přibližně 250 miliard korun.

1995

Domácí ekonomika vzrostla o 6,4 procenta. Česká republika se stala jako první z postkomunis­tických zemí členem OECD.

1996

Investiční fondy se definitivně mění na akciové společnosti. Skupina Motoinvest Pavla Tykače začala skupovat investiční fondy velkých bank a akcie drobných akcionářů. Finanční operace Motoinvestu vedly ke krachu Agrobanky. Stát přišel na 27 mld. Kč.

1997

Novela zákona donutila investiční fondy k otevírání a vykupování svých akcií od vlastníků. Už předtím ale drobné účastníky kuponové privatizace připravily asi o 50 miliard korun.

1998

Ekonomika meziročně propadla o 2,3 %. Recese dusí firmy privatizované českou cestou, tedy za úvěry polostátních bank. Padl i Chemapol Václava Junka.

1999

Na sanaci České spořitelny a Komerční banky stát před jejich privatizací vynaložil 82 mld. Kč.

2000

Pád Investiční a poštovní banky – největší bankrot v České republice, který daňové poplatníky přišel asi na 160 miliard korun.

2002

Vrchol vlivu České konsolidační agentury, která v té chvíli obhospodařovala bilanční sumu převyšující čtvrt bilionu korun. Původně přebírala problematické půjčky z dob socialismu, po privatizaci státních bank špatné úvěry z dob budování kapitalismu. Agentura, symbol české transformace, si nakonec vysloužila přezdívku „privatizační žumpa“. Když ji stát v roce 2007, po 16 letech, zrušil, převzal po ní dluhy za 236 miliard korun.

2005

Poslanci zrušili Fond národního majetku, který po 14 let prodával majetek státu. Během privatizace bylo domácím soukromým osobám převedeno bezúplatně – kuponovou metodou, restitucemi a převody obcím – 61 procent odstátněného majetku. Zbývajících 39 procent se prodalo, především zájemcům ze zahraničí. FNM přitom utržil 523 miliard korun, z nich 353 miliard z ciziny. Získané peníze stát použil hlavně na sanaci bank, likvidaci ekologických škod a infrastrukturní projekty.

Kuponová privatizace byla loterií, ale loterií velmi výhodnou.

• ← Předchozí kapitola
• Následující kapitola →