Akvizice České pojišťovny
Rok 1995–1996
Dne 20. listopadu 1995 Česká pojišťovna jako majoritní vlastník Kreditní banky Plzeň nečekaně navýšila základní jmění této banky o 10 %, a to tak, že splatila 99,9 % emise jejích akcií ve výši 390 milionů korun, vypsané 27.–28. 12. akcionáři banky. Tímto krokem se pojišťovna stala jejím 61,26% vlastníkem. Tento postup však byl v přímém rozporu s dlouhodobou strategií České pojišťovny v bankovním sektoru, protože před tímto krokem veřejně prezentovala svůj záměr zbavit se svých podílů v bankách (s výjimkou Pragobanky). O tom svědčí i fakt, že na konci října tohoto roku odprodala svému tehdejšímu neoficiálnímu spojenci, Motoinvestu, většinu svého podílu v plzeňské bance s tím, že mu do roka prodá i zbytek své majetkové účasti.
Kreditní banka Plzeň byla založena 29. 12. 1990 (tehdy pod názvem Agrobanka Plzeň, akciová společnost) a Česká pojišťovna do ní vstoupila v roce 1993 (tehdy to již byla Kreditní banka, akciová společnost Plzeň), a sice tak, že přijala do zástavy od jejího zakladatele Karla Hrnčiříka 50,1 % jejích akcií. K upsání těchto akcií v hodnotě 400 milionů Kč došlo tak, že je jmenovaný Hrnčiřík poskytl jako zástavu za úvěr v celkové výši 800 milionů Kč.
Situace v Kreditní bance Plzeň se začala velmi výrazně měnit k horšímu v roce 1994, kdy do vedení banky vstoupila skupina soustředěná kolem tehdejšího Motoinvestu. Do statutárních orgánů banky byl za Českou pojišťovnu dosazen Jiří Novotný (ve skutečnosti se ale mělo jednat o „trojského koně“ generálního ředitele IPB Jiřího Tesaře) a za Motoinvest tam dosedli Pavel Tykač a Jan Peterka. Dále tu byla zastoupena i makléřská společnost Dominick & Dominick Praha, a. s. (později přejmenovaná na ICEBERG A.S.), v osobě člena jejího představenstva Mgr. Radka Pelešky v roli poradce. Tyto osoby pak při vedení banky opakovaně porušovaly zákon o bankách a pojišťovnictví a svým jednáním dovedly Kreditní banku Plzeň do stavu totální vytunelovanosti. V lednu 1996 Motoinvest prodal svůj 18% podíl v bance společnosti IPB Group, která jej při prodeji obchodního podílu v Agrobance prodala Motoinvestu zase zpět. Největšími dlužníky banky byly následující společnosti: Liberecká Jizera, a. s., Corint, s.r.o., Milan Dvořák, František Rigo, Lepus, s.r.o., ZH Servis, s.r.o., Melikana, s.r.o., IPF Panok, Triagon Praha. Největším věřitelem Kreditní banky Plzeň byla naopak Česká pojišťovna, a. s., jejíž vklady do ní převyšovaly částku 4,8 miliardy korun.
Na konci roku 1995 převzala Česká pojišťovna, a. s., také směnku za ODA ve výši 52 milionů korun od pražské Kreditní a průmyslové banky a.s. (dřívější EKO banky, a. s. Kroměříž).
V polovině ledna 1996 dozorčí rada České pojišťovny, a. s., již potřetí neschválila převod svých 19,41 % akcií z jejich tehdejších majitelů, České spořitelny (kde v té době již byla členkou dozorčí rady Livie Klausová) a Interbanky, na nového nabyvatele, kterým se stala PPF burzovní společnost a.s. Tato společnost již od listopadu 1995 skupovala volné akcie a celkem se jí jich podařilo získat asi 0,6 %. Tímto svým snažením také zajišťovala jejich nepřetržitý finanční růst: v této době dosáhly výše až 4830 korun za akcii, což byl v té době pětinásobek její nominální hodnoty.
K zamítnutí převodu došlo z toho důvodu, že tehdejší dozorčí rada zastávala názor, že by Česká pojišťovna, a. s., jako dominantní hráč na trhu pojištění v ČR neměla být vlastněna pouze jediným subjektem.
Následující den po zamítnutí žádosti o odkup, tj. 16. ledna, požádala společnost PPF o svolání valné hromady České pojišťovny, a. s., na níž mělo dojít k restrukturalizaci její dozorčí rady. K tomuto jednání byla PPF vybavena plnými mocemi od České spořitelny a Interbanky, tedy těch subjektů, od nichž jejich 19,41% podíl již koupila, ale protože se jednalo o převod akcií na jméno, potřebovala k uplatňování svých vlastnických práv ještě souhlas jejich dozorčích rad.
V té době se také spekulovalo, že pokud se společnost PPF dohodla s managementem České pojišťovny, a. s., mohla v té době vlastnit ne předpokládaných 20 %, ale již 25 % jejích akcií. Dalším plánovaným krokem PPF bylo získání 14% podílu od ČSOB, a dalších 26,3 % akcií, které byly v té době ve vlastnictví FNM.
Akcionářská struktura České pojišťovny, a. s., v lednu 1996 byla následující:
FNM ……………………………………………… 26,30 %
ČS a Interbanka (prodáno PPF) ………………. 19,41 %
ČSOB ……………………………………………. 14,00 %
IPB
……………………………………………….. 16,00 %
KB ………………………………………………... 10,00 %
zaměstnanci …………………………………….... 5,00 %
ostatní akcionáři (asi) ……………………………. 8,00 %
S prodejem akcií souhlasil i tehdejší předseda dozorčí rady České pojišťovny a generální ředitel ČSOB, ing. Pavel Kavánek. Což ovšem nestačilo, a celá situace kolem prodeje uvízla v patu, který navodil odmítavý postoj dalšího významného akcionáře, IP banky, jež převodu akcií bránila.
Mimořádná valná hromada, která měla rozhodnout o jejím novém personálním obsazení, byla svolána na 8. únor 1996. Před tímto datem se nejvýznamnější akcionáři znovu sešli, a je pravděpodobné, že se i dohodli, protože ústy generálního ředitele IPB ing. Jiřího Tesaře tato banka prohlásila, že svůj majetkový podíl v České pojišťovně nebude navyšovat.
Skupina PPF chtěla svůj nákup akcií České pojišťovny ve výši více jak 2,2 miliardy korun částečně hradit z úvěru od nizozemské bankovní skupiny ING Bank. Od této banky si na nákup akcií půjčila asi 1,1 miliardy korun, což v té době bylo dvacetkrát více, než bylo její základní jmění (!!!), a proto je velmi pravděpodobné, že za půjčku ručila právě svým 20% podílem v České pojišťovně.
K rychlému splacení úvěru hodlala PPF využít stávající finanční prostředky České pojišťovny, které chtěla získat prostřednictvím výplaty dividend ze zisku. Dalším krokem měl být přesun 34 miliard korun, které měla Česká pojišťovna (v rozporu se stávajícími finančními předpisy) uloženy na dlouhodobých účtech u svých dceřiných bank a fondů. Pokud by totiž k tomuto přesunu skutečně došlo, mohlo by dojít k finančním pádům těchto společností, a naopak k posílení finanční stability fondů ovládaných PPF.
Následující den po Tesařově prohlášení, že by nebylo dobré, aby Českou pojišťovnu ovládla pouze jedna finanční skupina, a také že se současní akcionáři dohodli, došlo k nečekanému prohlášení, že Česká pojišťovna má tak dobré výsledky, že si poprvé za dobu své existence vyplatí dividendy za rok 1995. V tomto roce bylo dosaženo zisku 405,5 milionu korun, což znamenalo oproti roku 1994 navýšení o téměř 400 %.
Následovalo prohlášení předsedy Fondu národního majetku, ing. Romana Češky (ODA), že si stát ještě minimálně dva až tři roky ponechá svůj podíl v České pojišťovně, a. s. Domníváme se, že toto prohlášení velmi jasně dokumentuje prozíravou investici České pojišťovny do 52milionové pohledávky za ODA.
Výše popsané skutečnosti se projevily i na výrazném poklesu kurzu volně obchodovatelných akcií České pojišťovny, které dne 1. února 1996 zaznamenaly nejvyšší povolený pád, tj. 5 % ze své ceny.
Dne 9. 2. 1996 se po třech dnech dohodla dozorčí rada České pojišťovny na vstupu dvou zástupců PPF do její dozorčí rady a schválila převod akcií z České spořitelny a Interbanky na PPF. Nikdy nebylo oficiálně zveřejněno, na čem všem se akcionáři České pojišťovny dohodli, pravdou však zůstává, že v průběhu jednání došlo mimo jiné k rozhodnutí o fúzi Českého penzijního fondu, který vlastní Česká Kooperativa, družstevní pojišťovna, a.s., Stratego Group a YSE, 2 a.s. – investiční fond, s Penzijním fondem ZDRAVÍ, a. s., který byl odkoupen od České pojišťovny.
Na začátku února ohlásila Pragobanka, která v té době byla z 82,8 % ovládána Českou pojišťovnou, své ziskové hospodaření za rok 1995, jež před zdaněním dosáhlo 10 milionů korun.
Na konci února začala Česká pojišťovna prostřednictvím Kreditní banky Plzeň skupovat akcie Prvního českého investičního fondu, tj. největšího investičního fondu ze skupiny PPF IS. Její nákupy se dají hodnotit jako úspěšné, protože se jí takto podařilo koupit asi 12 až 25 % akcií této společnosti. Dále se v té době představenstvo České pojišťovny chystalo k navýšení základního jmění této společnosti, které by mohlo výrazně změnit její majetkové složení.
V druhé polovině března oznámilo vedení České pojišťovny jako největší akcionář Pragobanky a Kreditní banky Plzeň jejich vzájemnou fúzi. Tato akce měla přijít majoritního akcionáře (Českou pojišťovnu) asi na 1,5 miliardy korun, protože zhruba v takovém objemu se udávala ztráta jmenovaných bankovních ústavů. O Kreditní banku Plzeň projevila zájem také Agrobanka, která byla ovládána Motoinvestem, a Česká pojišťovna byla ochotna od zamýšlené fúze odstoupit a svůj podíl v Kreditní bance Plzeň prodat.
V dubnu vstoupila Česká pojišťovna na mediální trh a odkoupila od IPB 10 % televize Premiéra TV. Dalších 14 % koupila její dceřiná Kapitálová investiční společnost.
V květnu Česká pojišťovna opět proklamovala svůj záměr zvýšit základní jmění Pragobanky o 900 milionů korun, a tím posílit její postavení na českém bankovním trhu a co do výše kapitálu ji dostat na šesté místo mezi českými bankovními ústavy. Její další posílení mělo nastat po již ohlášené fúzi s Kreditní bankou Plzeň.
Na konci května však došlo k dohodě mezi představiteli České pojišťovny a skupinou Motoinvest, která na základě této dohody učinila prohlášení, že během jednoho roku se sloučí Kreditní banka Plzeň s Agrobankou, jež také u ČNB podala žádost o povolení této fúze.
Dalším jistě velmi závažným krokem bylo červnové převedení akcií Kapitálové investiční společnosti (KIS), v níž měla Česká pojišťovna 88% podíl, na nově zřízenou dceřinou společnost. Tato transakce měla ochránit KIS, jež v té době spravovala majetek ve výši 11 miliard korun, před nepřátelským převzetím ze strany PPF. Dalším krokem, který měl zajistit převod majetku České pojišťovny na třetí osoby, bylo například rozhodnutí o vyplacení výnosů z fondů, které KIS České pojišťovny ovládala. Konkrétně šlo o jeden z největších fondů z druhé vlny kupónové privatizace Alpha Effect, dále o podílové fondy Thesaurus, AAA a fond KIS Invest. O tom, v jakém časovém stresu současný management pracoval, svědčí i datum výplat dividend, které bylo stanoveno na 1. září 1996. Na výplatu však měli mít nárok pouze ti podílníci, kteří byli držiteli podílových listů ke 30. červnu 1996.
V polovině června opět došlo ke změně v již tolikrát prezentované fúzi Kreditní banky Plzeň. Tentokráte se měla opět spojit s Pragobankou, která měla od podzimu 1995 založenou svou reprezentaci (pobočku) v Pekingu. Tuto myšlenku však odmítla jako neperspektivní ČNB. Proto se kvůli řešení problému sešli guvernér ČNB Tošovský, ministr financí Kočárník, ministr privatizace Skalický (ODA) a předseda FNM Češka (ODA). Na tomto jednání bylo rozhodnuto, že obchodní podíly České pojišťovny v obou ústavech získá ČSOB za jednu korunu. Recipročně by pak banka měla odprodat finanční skupině IPB a PPF svůj 14% podíl v České pojišťovně. Pokud tyto dvě skupiny zajistí, aby hospodaření České pojišťovny bylo v roce 1997 ziskové, a pokud vyplatí klienty Kreditní banky Plzeň, tuto banku v tichosti zlikvidují. Toto jednání bude později považováno za klíčové pro ovládnutí pojišťovny.
Na základě výše popsaných skutečností mělo dojít k tomu, že stát ztratí do dvou let majoritní podíl v největším pojišťovacím ústavu v zemi. Nejsilnějším majetkovým účastníkem se měly stát finanční skupiny IPB a PPF, které v té době měly dohromady minimálně 36 % akcií pojišťovny a podepsanou opci na dalších 14 % od ČSOB, což v praxi znamenalo téměř majoritu. Od tohoto jednání na vládní úrovni již obě skupiny, které předtím vystupovaly jako protivníci, vždy a ve všem začaly jednat ve shodě. V této souvislosti se objevila zpráva, že skupina PPF by měla získat finanční prostředky na nákup té části akcií České pojišťovny, která v té době byla v držení ČSOB od IPB.
Další spolupráce byla stvrzena dne 19. 6. 1996, kdy se obě tyto skupiny shodly na společném obsazení míst v představenstvu České pojišťovny, a. s. Místa v dozorčí radě pak byla přenechána zbývajícím akcionářům (KB, FNM, ČSOB). Obě skupiny si také rozdělily své zájmy uvnitř pojišťovny. IPB se nadále měla věnovat bankovní činnosti pojišťovny a PPF se zase chtěl zaměřit na dlouhodobé a strategické investice. Akcionáři také změnili své rozhodnutí a dohodli se, že se žádné dividendy ze zisku vyplácet nebudou.
Dne 19. 6. 1996 došlo ve statutárních orgánech České pojišťovny k následujícím změnám:
Skupina PPF i do představenstva dosadila…
… předsedu představenstva, kterým se stal současný generální
ředitel, ing. Ladislav Bartoníček, nar. 27. 5. 1964 (ale jen do
15. 8. 1997, kdy jej ve funkci vystřídal exministr ing. Ivan Kočárník,
nar. 29. 11. 1944),
… členy představenstva:
- ing. Petr
Kellner, nar. 20. 5. 1964,
- Milan Maděryč, nar. 21. 9. 1955.
Za IPB pak
v představenstvu zasedli:
- místopředseda představenstva ing. Libor Procházka, nar. 18. 10. 1958,
- S. Maxa,
- M. Vrba.
Dalšími novými členy představenstva se stali:
- M. Singer z národního institutu CERGE,
- Ing. Michal Větrovský, nar. 30. 6. 1962, jenž byl mimo jiné zakládajícím členem Českého investičního holdingu a.s., který zakládal společně s ing. Františkem Dostálkem, jenž je generálním ředitelem auditorské společnosti KPMG (viz další text).
To, že se nové vedení České pojišťovny s předchozím managementem nikdy nerozešlo, svědčí o jejich úzké spolupráci již před získáním majority. Bývalý ředitel České pojišťovny, JUDr. Vlastimil Uzel, se dále angažoval ve statutárních orgánech společností, které byly velmi úzce spojeny s podnikáním nově příchozích, nebo se jednalo o dceřiné společnosti České pojišťovny. (Také je třeba poznamenat, že Uzel je evidován jako důvěrník Státní bezpečnosti pod krycím jménem Vlasta, číslo spisu 35464.)
Dne 20. 6. 1996 došlo k další změně, když ČSOB odmítla převzít obě problémové banky České pojišťovny – Kreditní banku Plzeň a Pragobanku – protože nedostala od státu dostatečné záruky na sanování ztrát obou ústavů. Z toho důvodu zůstaly obě společnosti v majetku České pojišťovny.
Dne 22. 6. 1996, kdy bylo zveřejněno, že 14% podíl, který skupiny IPB a PPF měly společně odkoupit od ČSOB, si rozdělí takovým způsobem, aby jejich podíl v České pojišťovně byl stejný, o tom informoval na ekonomickém fóru v Grand Montaně tehdejší ministr financí Ivan Kočárník.
** Dne 18. 7. 1996** Pragobanka řízená manažery IPB oznamuje svým partnerům, že jim nevrátí vypůjčené krátkodobé úvěry. Na základě tohoto prohlášení došlo k totálnímu bojkotu IPB ze strany všech tuzemských bank. Pod tímto tlakem Pragobanka svoje závazky uhradila. Dne 19. 7. 1996 přestává Kreditní banka Plzeň některým svým klientům vypořádávat platební příkazy na převod jejich peněz do jiných bankovních domů, ačkoliv úředníci Kreditní banky Plzeň klientům tvrdí, že peníze odeslali.
Důvodem je zastavení dotování banky ze strany České pojišťovny a IPB. Ve dnech mezi 22. 7. a 6. 8.1996 se objevují zprávy, že ztráty Kreditní banky se odhadují na 12 miliard korun a že akcionáři České pojišťovny chtějí Kreditní banku Plzeň zlikvidovat. Kreditní banka Plzeň žádá ČNB o uvalení nucené správy. Představitelé ČNB odmítají její zavedení a ujišťují veřejnost, že budoucnost Kreditní banky Plzeň je zajištěna. Toto jejich tvrzení však mylně vycházelo z přesvědčení, že PPF a IPB dostojí svým závazkům a vyplatí klienty Kreditní banky Plzeň, za což měly tyto skupiny přislíbeno předkupní právo na 14% podíl ČSOB v České pojišťovně. Je vcelku pochopitelné, že tuto dohodu okamžitě po podepsání smlouvy o převodu tohoto podílu porušily a Kreditní banku poslaly do nucené správy. Dne 7. 8. 1996 ČNB odebírá Kreditní bance Plzeň licenci, Česká pojišťovna později oznamuje, že spolu s Fondem pojištění vkladů vyplatí všechny úložky do 4 milionů korun. Po tomto datu se o aktivity finanční skupiny PPF začala zajímat policie v souvislosti s jejím personálním propojením s finančním holdingem SPG, který zprostředkovaně vlastnil nedávno před tímto datem zkrachovalou Podnikatelskou banku, a. s. Policie měla totiž podezření, že finanční machinace v Podnikatelské bance a v Kreditní bance Plzeň spolu úzce souvisely. Tunelování mělo být realizováno přes investiční fondy PPF, založené za tímto účelem v Ruské federaci. Konkrétně se jednalo o fondy Petr Veliký a Chagall.
Bezprostředně po těchto událostech došlo k velmi důkladnému hledání viníka tohoto stavu. Bezchybná mediální kampaň PPF velmi přesně poukazovala na pochybení ČNB, která měla proti bance zasáhnout již v roce 1993. Dalším viníkem byl shledán FNM jako majoritní akcionář České pojišťovny, která byla majoritním vlastníkem Kreditní banky Plzeň. Bylo až neuvěřitelné, jak podrobné měl tisk informace o tunelování banky, ale pouze o stavu před rokem 1993.
Tím, že PPF a IPB získaly majoritu v České pojišťovně, se jim podařilo ovládnout i její investiční společnost KIS (Kapitálová investiční společnost), která v té době disponovala majetkem ve výši 10 miliard korun. V souvislosti s tímto fondem se objevovaly dohady, že PPF měla získat od České pojišťovny a IPB právě portfolio této investiční společnosti KIS. Tuto teorii podporuje fakt, že IPB opravdu získala majoritu ve společnostech Seliko a Setuza, které byly až do té doby vlastněny fondem KIS. Tato informace byla dále podpořena skutečností, že 16 % neobchodovatelných akcií České pojišťovny, tedy stejné množství, které v té době vlastnila IPB, bylo převedeno na nového majitele – skupinu PPF. Tímto převodem se tedy tato skupina stala zatím neoficiálním majoritním akcionářem České pojišťovny, a. s.
Dne 27. 8. 1996 rozhodlo politické grémium ČSSD o tom, že jejich poslanecký klub bude na nejbližším zasedání Poslanecké sněmovny žádat vytvoření parlamentní vyšetřovací komise ve věci zkrachovalé Kreditní banky Plzeň. Předseda ČSSD Miloš Zeman naznačil, že část těchto prostředků mohla být použita na financování tehdy vládnoucí ODS.
Dne 29. 8. 1996 byla svolána mimořádná valná hromada akcionářů Kreditní banky Plzeň, na níž tito rozhodli o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace. Její ztráta byla jen za rok 1995 vyčíslena auditorskou firmou KPMG na částku 5,9 miliardy korun. Celková ztráta pak měla činit 11,8 miliardy korun.
Dne 30. 8. 1996 rozhodla valná hromada Pragobanky o navýšení základního jmění o 500 milionů Kč, tedy na celkovou částku 1 360 milionů Kč. Přičemž hospodářské výsledky za rok 1995 vykazovaly ztrátu ve výši 868 milionů Kč.
Na začátku září pokračovaly velmi ostré útoky ze strany ČSSD na ODS, konkrétně se jejich kritice nevyhnul tehdejší ministr financí ing. Ivan Kočárník. Zvláště těžce se mu vysvětlovalo, z jakého důvodu se Ministerstvo financí rozhodlo ponechat dvě miliardy korun, patřící Celní správě, v Kreditní bance Plzeň, v době, kdy již bylo v odborných kruzích známo, že tato banka stojí před neodvratným krachem. Je velmi pravděpodobné, že informace o tom, že právě Kočárník ponechal zmíněné dvě miliardy korun v bance úmyslně, aby jimi alespoň částečně účetně vylepšil její hospodaření, se zakládaly na pravdě. S odstupem času se nám jeví ještě pravděpodobnější, že nemělo jít o žádné vylepšení hospodářských výsledků, ale o způsob, jak z již prázdné banky vyvést ještě další peníze. O propojení Ministerstva financí s Kreditní bankou Plzeň svědčí skutečnost, že tato banka měla jako jediná z bank své pobočky na hraničních přechodech a sloužila Celní správě (podléhající Ministerstvu financí) jako zúčtovací banka. Zde složené peníze měly být následně převedeny na státní depozitní účet v ČNB.
Dne 3. 9. 1996 přiznal tehdejší generální ředitel IPB Jiří Tesař, že IPB si nechce v České pojišťovně ponechat žádný podíl, ale hodlá jej prodat PPF. Stát se jí však, podle jeho slov, v jejím úmyslu snažil zabránit.
Dne 5. 9. 1996 rozhodla mimořádná valná hromada České pojišťovny o navýšení základního jmění peněžitými vklady z 2,275 mld. na 3,412 mld. Kč, a to formou veřejně obchodovatelných akcií. Na této valné hromadě bylo také poprvé přiznáno, že IPB již svůj 16% podíl v České pojišťovně PPF prodala, ale že zatím nedošlo k jeho zaknihování na nového majitele. Přiznala také, že hodlá nově získané akcie na základě navýšení základního jmění České pojišťovny opět prodat skupině PPF.
Dne 6. 9. 1996 podala Česká pojišťovna trestní oznámení na neznámého pachatele v případu Kreditní banky Plzeň a začala připravovat podklady pro podání dalšího trestního stíhání na společnost HZ Praha, spol. s r.o., která byla jejím auditorem.
Ke stejnému dni byl jmenován novým generálním ředitelem České pojišťovny Ladislav Bartoníček a zástupci IPB opětovně informovali veřejnost, že z České pojišťovny odcházejí, tentokráte to však zdůvodňovali tím, že je to jejich reakce na finanční machinace v Kreditní bance Plzeň. Chyby v řízení tohoto ústavu také na mimořádné valné hromadě přiznalo celé představenstvo České pojišťovny.
Prodej se sice uskutečnil, ale protože se jednalo o zaknihované akcie na jméno, musela jejich převod schválit dozorčí rada České pojišťovny. V té však měl prostřednictvím FNM ještě 26% podíl stát, který se pokoušel prodeji zabránit. Představitelé FNM za tento prodej velmi ostře kritizovali IPB, protože ta se v průběhu krize při řešení Kreditní banky Plzeň a násilného vstupu PPF do České pojišťovny zavázala, že svůj podíl neprodá. Proto chápali tento krok IPB jako jednostranné porušení smlouvy. PPF se tak stal oficiálním vlastníkem minimálně 36 % České pojišťovny.
Dne 13. 9. 1996 ovládla IPB investiční fond P.I.F., který spravovala Kapitálová investiční společnost (KIS) České pojišťovny. Majoritní zastoupení v představenstvu a dozorčí radě získali zástupci IPB na konci srpna – asi týden předtím, než IPB oficiálně oznámila, že hodlá prodat svůj podíl v České pojišťovně.
Ve stejný den bylo sděleno obvinění pěti členům představenstva Kreditní banky Plzeň za jejich činnost v letech 1994–1995. Jednalo se o výkonného ředitele Motoinvestu Jana Dienstla, bývalého generálního ředitele Jana Peterku, jeho tehdejšího ekonomického náměstka Milana Nenádla, ředitele Jana Roučku, člena představenstva Elemíra Václavíka a Davida Knopa-Kostku. V této souvislosti majoritní vlastník Motoinvestu Pavel Tykač uprchl na osmačtyřicet hodin za hranice republiky. Pak se ale bez jakýchkoliv obav vrátil, aby o zhruba deset dní později oznámil odprodej akcií České pojišťovny, které měl v té době v držení Motoinvest, skupině PPF.
Dne 17. 9. 1996 se v souvislosti s Motoinvestem objevily zprávy o potížích Agrobanky, které byly natolik závažné, že se ČNB rozhodla zavést v bance dočasnou správu. Příčinou tohoto stavu měly být nákupy akcií České pojišťovny pro skupinu Motoinvest.
Dne 23. 9. 1996 vyjádřila výkonná rada ODS jednoznačnou podporu tehdejšímu ministru financí Ivanu Kočárníkovi v souvislosti s pádem Kreditní banky Plzeň a ztrátou vlivu státu v České pojišťovně. Zároveň však velmi ostře kritizovala bankovní dozor ČNB.
Dne 25. 9. 1996 začala Pragobanka vyplácet klienty Kreditní banky Plzeň.
Dne 27. 9. 1996 prohlásil člen parlamentní vyšetřovací komise a poslanec za ČSSD Michal Kraus, že několik hodin před odebráním licence Kreditní bance Plzeň si její hlavní akcionář, Česká pojišťovna, na sebe převedl převážnou část většiny lukrativních pohledávek, respektive úvěrů, a převzal i aktiva a vklady jednotlivých věřitelů jako zástavu za tyto pohledávky. Tím Česká pojišťovna provedla jednu z největších tuneláží za celou dobu existence Kreditní banky Plzeň. Podle Krausových slov se chtěla vyšetřovací komise věnovat vyšetřování té osoby, která Českou pojišťovnu předem informovala o odebrání licence, a tím poškodila drobné věřitele. Je pochopitelné, že ministr financí Kočárník o ničem takovém „nevěděl“, ale věděl přesně, že za vše může bankovní dozor ČNB.
Dne 4. 10. 1996 vzniklo občanské sdružení klientů postižených krachem Kreditní banky Plzeň, které se chtělo domoci svých vložených vkladů. Ve stejný den oznámil soudce Krajského soudu v Plzni, JUDr. Josef Baxa (od tohoto data lze sledovat vzestup jeho kariéry – v současné době je předsedou Správního soudu), že vazební důvody již pominuly, a na základě toho propustil po 21 dnech z vazební věznice všechny stíhané členy představenstva Kreditní banky Plzeň.
Dne 7. 10. 1996 byla Česká pojišťovna opětovně napadána členy vyšetřovací komise zkrachovalé Kreditní banky Plzeň, že se chovala jako banka, přestože neměla bankovní licenci, a proto její podivné finanční operace nebylo možno prostřednictvím bankovního dozoru ČNB kontrolovat.
Dne 14. 10. 1996 prohlásil předseda parlamentní komise pro vyšetřování krachu Kreditní banky Plzeň Jaroslav Bašta, že zpravodajské orgány byly již v roce 1991 upozorňovány na vztahy zakladatele Kreditní banky Plzeň k emigrantovi Karlu Hrnčiříkovi, který byl v kontaktu s italskou mafií. Hrnčiřík byl totiž v tomto roce (1991) zadržen italskou policií na schůzce se členy sicilské mafie v Palermu. Jmenovaný byl také v podezření, že právě pro tuto zločineckou skupinu zajišťoval nákupy nemovitostí v Praze a Karlových Varech.
Dne 15. 10. 1996 požádala Česká pojišťovna Ministerstvo financí o nárůst základních sazeb za povinné ručení motorových vozidel, a to i přesto, že jejich zvýšení o 40 % oproti roku 1995 bylo již odsouhlaseno. Svou žádost pojišťovna odůvodňovala nárůstem škod v roce 1996. V té době byla jedinou pojišťovnou v ČR, která byla ze zákona oprávněna toto pojištění s majiteli vozidel uzavírat. Objem vybraného zákonného pojištění vozidel dosahoval ročně částky 4,5 miliardy Kč.
Dne 3. 11. 1996 projevila zájem japonská banka Nomura o odkoupení 31 % akcií IPB za 6,5 miliardy korun. Nikde sice nebylo vysvětleno, jak se Japonci dozvěděli, že si v ČR mohou koupit menšinový podíl na evropské poměry ve velmi bezvýznamné bance, která navíc byla již ze dvou třetin kontrolována vlastním managementem, ale tehdejší premiér Václav Klaus tuto zprávu přijal s velkým nadšením. Další zajímavostí při tomto odkupu byla i ta skutečnost, že prodej 31% podílu IPB od FNM neoznámil premiérovi předseda FNM Roman Češka, ale předseda představenstva a pravděpodobný spoluvlastník IPB, ing. Jiří Tesař.
Jediným logickým vysvětlením tohoto zájmu Nomury bylo, že si většinový privátní vlastník IPB objednal nákup třetinového podílu, který vlastnil v té době FNM, u investiční banky Nomura, se kterou v té době již dva roky spolupracoval v rámci zahraničních emisí akcií. Jednalo se například o emisi IPB a obligací hlavního města Prahy za 250 milionů dolarů.
Dne 6. 11. 1996 vyhlásilo představenstvo České pojišťovny první kolo úpisu akcií z důvodu navýšení základního jmění z 2,27 miliard na 3,41 miliard korun.
Dne 8. 11. 1996 potvrdil předseda parlamentní vyšetřovací komise Kreditní banky Plzeň Jaroslav Bašta, že ztráta banky byla asi o 100 % nadnesená. K tomuto manipulování s výší škody podle komise došlo z toho důvodu, aby ztroskotal plán ČNB, FNM a akcionářů České pojišťovny na záchranu Kreditní banky Plzeň, s konstatováním, že ztráta banky je větší, než se původně udávalo. Proto se z celého plánu na záchranu banky naplnil pouze jeden bod, a tím bylo schválení vstupu skupiny PPF do České pojišťovny tehdejší její dozorčí radou. Tímto krokem se pak stala skupina PPF bez jakéhokoliv výběrového řízení nebo soutěže druhým nejsilnějším akcionářem České pojišťovny, hned po FNM.
Dne 9. 11. 1996 rozhodla valná hromada České pojišťovny o vyplacení vkladů klientů zkrachovalé Kreditní banky Plzeň až do výše 1,5 miliardy korun nad rámec pojištění vkladů. Toto rozhodnutí mělo pravděpodobně otupit ostří kritiky, která se snášela ze strany opozice na vládu ODS. Toto rozhodnutí se však velmi dotklo Občanského sdružení klientů Kreditní banky Plzeň, kteří se tvrdošíjně i nadále domáhali vyplacení vkladových certifikátů, o kterých však valná hromada vlastníků České pojišťovny odmítala jednat.
Ke dni 22. 11. 1996 byly již upsány téměř všechny akcie České pojišťovně, přičemž všichni akcionáři využili svého práva k navýšení základního jmění v maximálním objemu nákupu. Druhé kolo proběhlo 26. 11. a třetí skončilo dne 28. 11. 1996. Všichni akcionáři přitom k nákupu využili všech svých možností.
Dne 29. 11. 1996 zvýšila své základní jmění o 500 milionů Kč Pragobanka (upsáním nových kmenových akcií). Majoritním vlastníkem 87 % zůstala i nadále Česká pojišťovna. PPF tak zůstalo nadále v držení 8 % akcií Pragobanky.
Dne 2. 12. 1996 vypluly na povrch dlouhotrvající rozpory mezi premiérem Klausem a guvernérem ČNB Tošovským kvůli skupině Motoinvest. Guvernér již od podzimu 1995 poukazoval na její netransparentnost a požadoval po vládě, aby přijala účinná opatření pro regulaci kapitálového trhu, protože bez jasných právních regulí nejsou orgány činné v trestním řízení schopny účinně postihnout notorické tuneláře bank. Navzdory těmto argumentům však Klaus opakovaně odmítal požadované kroky provést. Dalším jejich sporem bylo vyhlášení nucených správ ČNB nad malými bankami, které Tošovský považoval za nutnou očistu bankovního sektoru, a Klaus za neoprávněný frontální útok proti soukromému podnikání. Dalším jejich velmi zásadním sporem bylo přiřknutí odpovědnosti za krach Kreditní banky Plzeň. Zatímco Klaus obviňoval bankovní dozor ČNB, Tošovský byl přesvědčen, že odpovědnost nese Česká pojišťovna jako její polostátní majoritní vlastník, nad nímž má vykonávat dohled nikoli ČNB, ale Ministerstvo financí. Dále pak Tošovský kritizoval to, že Česká pojišťovna nedodržela uzavřené smlouvy o zabezpečení likvidity Kreditní banky Plzeň. Klaus naopak stál velmi pevně na straně PPF a obviňoval Tošovského, že na Kreditní banky Plzeň nechal uvalit nucenou správu. Vše pak vyvrcholilo uvalením nucené správy na Motoinvestem ovládanou Agrobanku, s nímž premiér zásadně nesouhlasil. Jedním z argumentů pro uvalení nucené správy bylo ovšem i to, že právě v době zasedání byl její hlavní vlastník Pavel Tykač na útěku mimo republiku.
Dne 5. 12. 1996 se Česká pojišťovna rozhodla vyplatit depozitní certifikáty zkrachovalé Kreditní banky Plzeň až do výše 100 000 Kč.
Dne 13. 12. 1996 byl zveřejněn audit Kreditní banky Plzeň před konečnou likvidací tohoto finančního ústavu. Ztráta byla vyčíslena zhruba na dvě miliardy korun. Přitom audit KPMG odhadl spotřebu rezerv a špatné úvěry na výši 11,8 miliardy korun. Původní auditor banky zase odhadl ztrátu na 6 miliard. I když konečná ztráta banky byla nepoměrně nižší, bylo i přesto prezentováno, že celkové hospodaření České pojišťovny skončí se ztrátou.
Dne 14. 12. 1996 rozhodlo Ministerstvo financí o navýšení povinného ručení u automobilů na rok 1997 v průměru o 35 %, pravděpodobně z toho důvodu, aby hospodaření Česká pojišťovny nebylo ztrátové. Přitom však objem prostředků vybraných na povinné ručení byl od roku 1993 do roku 1996 vždy vyšší než z nich pokryté škody.
Dne 20. 12. 1996 bylo ukončeno vyplácení vkladů klientů Kreditní banky Plzeň a Pragobanky. Dále se mělo pokračovat pouze ve vyplácení pojištěných vkladů.
Vyhodnocení roku 1996:
Bez jakýchkoli pochyb je možno konstatovat, že rok 1996 je stěžejním rokem pro uspořádání majetkových poměrů uvnitř České pojišťovny, a. s. Za velmi výrazné podpory IPB a Ministerstva financí vedeného v té době ing. Ivanem Kočárníkem došlo k tomu, že se majetek České pojišťovny přesunul z vlastnictví polostátních bank do majetku privátní skupiny PPF. Z kontextu výše popsaných skutečností se dá v celku logicky dovodit, že jedna privátní skupina pod názvem Motoinvest odčerpala zřejmě protizákonně značné finanční prostředky z bank ovládaných Českou pojišťovnou, aniž by její představenstvo či dozorčí rada proti tomu jakkoliv zasáhly. Naproti tomu další finanční skupina PPF měla ve stejném časovém období dostatek volných finančních prostředků pro rozsáhlé investice do akcií České pojišťovny. Přitom u obou těchto skupin je možno velmi lehce doložit jejich nadstandardní styky s managementem IPB a nejvyššími politickými špičkami ODS. V této souvislosti se zdá pravděpodobné, že finance odčerpané Motoinvestem prostřednictvím bank z České pojišťovny se použily na úhradu jeho podílu v České pojišťovně, později odkoupeného PPF.
K potvrzení této teorie předkládáme následující informace:
Ing. Pavel Tykač začínal stejně jako údajný majitel PPF ing. Kellner jako obchodník s výpočetní technikou a tento druh podnikání mu vynesl „tolik“ finančních prostředků, že si mohl koupit společnost Motoinvest. Tuto společnost založil jeden z otců kupónové privatizace a blízký spolupracovník ing. Václava Klause a ing. Ivana Kočárníka, ing. Aleš Tříska. Tato společnost před svým prodejem neměla žádné problémy, a tedy nebyl ani žádný logický důvod k jejímu prodeji. Patřila do jedné skupiny například se společností Motofond a úspěšnou makléřskou firmou Eastbrokers. Dalším velmi blízkým spolupracovníkem výše jmenovaných „otců kupónové privatizace“ byl Jan Suchánek, zakladatel investiční společnosti LinhArt, tato společnost však vešla ve všeobecnou známost až po své pověstné akci s názvem „Třetí vlna kupónové privatizace“, kterou realizovala přes tyto banky: Plzeňskou banku, Kreditní banku Plzeň a Agrobanku. Společným jmenovatelem pro všechny tyto ústavy bylo, že v nich měla podíl Česká pojišťovna.
Jak již bylo výše několikráte opakováno, majoritním akcionářem Kreditní banky Plzeň byla Česká pojišťovna, jež do tohoto ústavu bez jakékoliv zpětné vazby neustále „bezelstně“ převáděla značné finanční prostředky, které byly následně využívány právě Motoinvestem k nákupu podílů ve fondech a bankách, jež sama Česká pojišťovna spravovala.
Výše popsané skutečnosti se podle našeho názoru dají vysvětlit pouze těmito možnostmi:
- všichni manažeři České pojišťovny a jí ovládaných bank byli „absolutní hlupáci“ a o své peníze se nestarali, nebo
- lidé okolo Motoinvestu byli mladí inteligentní muži, kteří za nabídku velmi slušné finanční odměny byli ochotni a schopni na sebe vzít riziko, jež umožnilo „otcům kupónové privatizace“ koupit si Českou pojišťovnu za peníze České pojišťovny, a ještě si ponechat masku čistoty a solidnosti pro další politickou kariéru.