Akvizice České pojišťovny
Rok 1998
Začátek roku 1998 se pro ODS nevyvíjel dobře. V důsledku aféry kvůli jejímu financování došlo k částečnému rozpadu strany a od začátku tohoto roku byla ustanovena obdoba úřednické vlády, která měla zemi dovést k mimořádným parlamentním volbám. Do této vlády se dostali velmi výrazní kritici ODS a jejím předsedou se stal dokonce zavilý Klausův nepřítel, guvernér ČNB Tošovský. Proto se nelze divit, že se tato skupina před připravovanými parlamentními volbami snažila značně oslabenou ODS co možná nejvíce poškodit. Jedním z takových útoků byl bezpochyby i vyvolaný skandál týkající se postupů Ivana Kočárníka na Ministerstvu financí.
Dne 6. 5. 1998 se kolem Kočárníka začala rozbíhat aféra týkající se jeho činnosti na Ministerstvu financí. Jednalo se o poskytnutí dvou státních záruk v celkové výši téměř 9 miliard korun České spořitelně a České pojišťovně, které vydal bez schválení vlády.
U České spořitelny se jednalo o garanci, podle níž se stát zavazuje uhradit do konce roku 1998 ztráty za zkrachovanou AB Banku, jejíž závazky ve výši 4,1 miliardy korun převzala právě Česká spořitelna. Pro úplnost jen dodáváme, že tato garance byla podepsána v prosinci 1995, tedy ve stejném čase, kdy se Česká spořitelna rozhodla prodat svůj 10% podíl v České pojišťovně skupině PPF.
Dále se jednalo o garanci podepsanou České pojišťovně tři dny před jeho abdikací na post ministra financí ve výši 4,7 miliard korun. Právě tato vládou nikdy neodsouhlasená garance zajistila České pojišťovně splnění podmínek pro dosažení zisku, a tím možnost uplatnit opci na nákup podílu od ČSOB. Pod touto druhou zárukou však nebyl podepsaný Kočárník, ale jeho náměstek Klak, což však v té době nemohlo tehdejšího ministra nijak vyvinit. Proto oba tyto případy předala vláda orgánům činným v trestním řízení.
Téhož dne bylo zveřejněno ukončení auditu hospodářských výsledků České pojišťovny za rok 1997 společností KPMG, který potvrdil bezvadný chod společnosti a dosažení čistého zisku ve výši 486 milionů korun. Tímto výrokem se otevřela cesta k přechodu společnosti plně do privátních rukou společností PPF a IPB. Právě tyto subjekty, které držely v té době dohromady 38 % akcií, mohly teď využít své opce na odkoupení 14% podílu od ČSOB. Co vše muselo tomuto ziskovému hospodaření předcházet, si můžeme představit jen na tom, že během roku musela Česká pojišťovna doplnit i technické rezervy, které vzrostly o více než šest miliard korun na celkových osmdesát miliard.
O dva dny později se začalo veřejně polemizovat, zda by neměl stát prodat svůj podíl v České pojišťovně, který drží prostřednictvím FNM, společně s podíly v KB a ČSOB třetímu subjektu, a tím zvrátit ambice IPB a PPF na ovládnutí České pojišťovny. Podle platné smlouvy o opci mezi ČSOB, PPF a IPB však byly tyto snahy státu v podstatě neuskutečnitelné, protože smlouva na základě kladného stanoviska auditora o vygenerování zisku České pojišťovny za účetní rok 1997 byla v podstatě nevypověditelná.
Dne 12. 5. 1998 prohlásil Kočárník, že Česká pojišťovna byla v zásadě zprivatizována již v červnu 1992, kdy tehdejší vláda rozhodla o jejím prodeji bankám. Tím, co se ještě v té době mohlo privatizovat, byl podle něj jen 30% podíl v držení FNM. Prohlásil také, že k posílení majetkového podílu PPF a IPB velmi pravděpodobně dojde na valné hromadě 3. června 1997.
Ve stejný den navrhl i tehdejší ministr financí Ivan Pilip i přes nesouhlas některých ministrů, aby byla schválena záruka ve výši 4,1 miliardy korun vydaná Kočárníkem v roce 1995 ve prospěch České pojišťovny.
Dne 13. 5. 1997 byly projednávány Parlamentem ČR garance podepsané Kočárníkem.
O den později se objevily informace, že ODS čerpala úvěry, které řádně nevedla v účetnictví, jak od IPB, tak i od České pojišťovny. Dne 15. 5. 1997 začali poslanci ČSSD navrhovat podání trestního oznámení na Kočárníka za vydání garancí České pojišťovně.
V podobném duchu se neslo celé další zasedání Sněmovny, a jedním z mála, kdo se Kočárníka byl ochoten zastat, byl Václav Klaus, který prohlásil, že se jedná o pokus kriminalizovat politické protivníky. V té době také probíhalo zasedání mandátového a imunitního výboru, který jednal o zbavení Kočárníka poslanecké imunity a jeho vydání k trestnímu stíhání.
Dne 21. 5. 1997 hlasovala Sněmovna o zbavení Kočárníka poslanecké imunity. Návrh neprošel a na základě toho již nikdy v budoucnu nemůže být za uvedené činy vyšetřován a souzen.
Dne 22. 5. 1997 Poslanecká sněmovna přijala návrh poslaneckého klubu ČSSD na usnesení, kterým žádá premiéra Tošovského, aby prezidentu republiky podal návrh na odvolání ministra financí Ivana Pilipa v souvislosti s Kočárníkovými garancemi.
Dne 3. 6. 1997 proběhla valná hromada České pojišťovny, na které akcionáři schválili roční uzávěrku společnosti a potvrdili čistý zisk ve výši 468 milionů Kč. Tím byla splněna poslední podmínka opce a 14 % akcií České pojišťovny, které vlastnila ČSOB, si mohly koupit PPF a IPB. Tímto krokem by tyto společnosti získaly 52% podíl v České pojišťovně a ta by přešla do privátních rukou. Tato valná hromada však neproběhla bez komplikací. Účastník valné hromady Milan Černoch protestoval proti hlasování IPB, protože ta podle obchodního zákoníku, § 183d, nesplnila svou zákonnou informační povinnost vůči Středisku cenných papírů a nenahlásila do tří dnů změny ve svém majetkovém podílu. Protože tak neučinila, nesměla podle uvedeného zákona získat žádné další akcie, a také nesměla vykonávat hlasovací práva. Argumentoval tím, že zatímco podle Střediska cenných papírů byl dne 26. listopadu 1997 celkový podíl skupiny IPB pod 10 % a do konce roku už nebylo žádné další hlášení učiněno, podle výroční zprávy České pojišťovny, a. s., byl za rok 1997 uváděn podíl IPB ve výši 17,18 %. Protesty Milana Černocha však nebyly nic platné, protože se od předsedy valné hromady dozvěděl, že Česká pojišťovna není povinna informovat o skutečnostech, nahlášených jí akcionáři při plnění informační povinnosti. Takže hlasování IPB bylo vzato jako platné, a tím byla výroční zpráva přijata. (Možná právě toto je jedno ze slabých míst, na základě kterého by mohl být zpochybňován současný vlastník České pojišťovny.)
Dne 20. 6. 1998 bylo učiněno velmi nečekané rozhodnutí ze strany skupiny PPF, která prohlásila, že nehodlá uplatnit svou opci na nákup akcií ČSOB a ponechá si pouze svůj 20% podíl. Naopak IPB využije svých práv vyplývajících z opční smlouvy a bude realizovat nákup celého 14% podílu ČSOB, a tím její celkový podíl v České pojišťovně vzroste na 31,17 %. Přitom se ale nesmí zapomínat na tu skutečnost, že právě PPF drží opci na nákup všech akcií České pojišťovny, které jsou v držení PPF. Tato opce však nebyla termínována, a v této době se spekulovalo, zda nedojde k odkupu PPF Investiční a poštovní bankou. Obě společnosti také shodně tvrdily, že mají zájem o nákup 30% podílu v České pojišťovně, který je v držení státu. IPB jako její tehdejší majoritní akcionář prohlásila, že nehodlá jakýmkoliv způsobem do řízení České pojišťovny zasahovat.
Dne 23. 6. 1997 prohlásila IPB, že nákup akcií České pojišťovny pro ni byl investicí a zkvalitněním portfolia cenných papírů a že v žádném případě neuvažuje o prodeji IPB pojišťovny České pojišťovně. Pojišťovna IPB měla v roce 1997 na pojistném trhu necelých 5 %, což znamenalo čtvrté místo mezi pojišťovnami.
Dne 26. 6. 1998 snížila Pragobanka své základní jmění o 2,68 miliardy korun, což bylo ještě o 180 milionů více, než do ní na nátlak ČNB musela v říjnu 1997 vložit, aby banku vyňala z hrozící nucené správy.
Na základě tohoto postupu vyřadila ČNB Pragobanku v srpnu 1997 ze stabilizačního programu a s platností od 24. října 1997 jí pak odebrala bankovní licenci.
V říjnu 1998 se opět zjistilo, že ztráta České pojišťovny vyplývající z povinného ručení motorových vozidel nevzroste a dokonce možná mírně klesne.
Dne 20. 10. 1998 informoval Ivan Kočárník na semináři „Finance a banky ČR 98“, který pořádala společnost Comenius, o přípravě novelizace pojistného zákona a o nových trendech v pojišťovnictví. Podle něj budou v budoucnu vznikat i v Čechách tzv. bankopojišťovny, jak je tomu i v jiných zemích EU. Také informoval o tom, že do roku 2000 ztratí pojišťovna svůj monopol na v pojištění povinného ručení.
Dne 21. 10. 1998 prohlásil tehdejší místopředseda vlády pro ekonomiku Pavel Mertlík, že vláda ČSSD chystá v roce 1999 k prodeji část svých majetkových podílů ve velkých strategických podnicích, bankách a v České pojišťovně.
Dne 24. 10. 1997 oznámilo Ministerstvo financí svůj záměr navýšit základní sazby povinného ručení o 10 %, s tím, že tímto navýšením budou zatíženy ty skupiny vozidel, u kterých dosavadní sazby nebyly v souladu se skutečným škodním průběhem.
Dne 3. 11. 1998 byly zveřejněny výsledky šetření Nejvyššího kontrolního úřadu v České pojišťovně, které jasně konstatovaly, že pojišťovna vykazuje již sedmým rokem zisk z pojištění třetích stran, a neměla tedy dostat od státu (Kočárníka) 4,7 miliard korun na neodůvodněná rizika. Dále úřad zjistil, že v letech 1993 až 1997 pojišťovna vybrala na povinném ručení o 2,5 miliardy korun více oproti tomu, kolik musela vyplatit, a že nevede účetně povinné ručení odděleně od ostatních výsledků hospodaření.
Dne 18. 11. 1998 bylo oficiálně prezentováno tehdejším ministrem financí Ivo Svobodou, že monopol České pojišťovny v oblasti povinného ručení motorových vozidel skončí k 1. 1. 2000.
Od 1. 12. 1998 mělo začít vyplácení klientů zkrachovalé Pragobanky. Problém byl pouze v tom, že Pragobanka měla problémy s předáním dokumentace vkladatelů, která je nezbytná pro provedení výplat Fondem pojištění vkladů.
Dne 2. 12. 1998 byla ze strany IPB uvolněna informace, které potvrzovala, že společnosti IPB a PPF skutečně uvažují o propojení České pojišťovny s Investiční a poštovní bankou. Tímto propojením by totiž vznikl největší finanční gigant v ČR, který by podle tehdy platných zákonů nebylo možno plně kontrolovat bankovním dohledem ČNB.
Dne 18. 12. 1998 rozhodlo Ministerstvo financí o zdražení povinného ručení o 10 %.
Vyhodnocení roku 1998:
Pokud jsme rok 1997 nazvali rokem upevňování vlivu, pak rok 1998 je každopádně rokem získání kontroly nad Českou pojišťovnou. I když tento rok nezačal pro skupinu Ivana Kočárníka nijak dobře a musel dokonce čelit snaze o své trestní stíhání. Vše se nakonec podařilo a jeho skupina po zasedání valné hromady dne 3. 6. 1998 získala do svého držení nadpoloviční většinu akcií České pojišťovny. Pro pochopení pravé podstaty majetkových vztahů v České pojišťovně a v PPF chceme jen připomenout, že od roku 1996 se až na několik nepatrných výjimek v žádném prohlášení, ani ve zprávě o České pojišťovně, neobjevuje jméno tzv. hlavního vlastníka PPF ing. Kellnera. Vždy se hovoří pouze o generálním řediteli ing. Ladislavu Bartoníčkovi, nebo o Ivanu Kočárníkovi. Dále chceme poukázat na to, že je zde velmi závažná časová shoda mezi podepsáním garance ve výši 4,1 miliardy korun České spořitelně a jejím rozhodnutím prodat svůj podíl v České pojišťovně skupině PPF. Připomínáme, že tuto garanci podepsal bez souhlasu vlády Kočárník. Dále není také možné zapomenout na další garanci ve výši 4,7 miliardy korun, vydanou ve prospěch České pojišťovny opět Kočárníkem jako odstupujícím ministrem financí. Právě tento krok, který Kočárník učinil, zajistil skupinám PPF a IPB získání České pojišťovny do soukromých rukou.
Pokud uděláme jen aritmetický součet vložených prostředků ze strany Kočárníka a skupiny PPF, dojdeme k tomu, že Kočárník zajistil 8,8 miliardy korun a PPF pouze 2,2 miliardy korun na nákup podílů od Interbanky a České spořitelny. Také je třeba si uvědomit, co všechno musel pro zdar této akvizice Kočárník riskovat a co byl pro tuto věc ochoten jako politik a ministr financí podstoupit, a porovnat to s tím, co riskovali údajní vlastníci PPF. Podle našeho názoru je téměř nemyslitelné, že by v té době tak vlivná osoba, jako byl Kočárník, riskovala svou celoživotní kariéru a dokonce i svobodu proto, aby získala třeba i dobře placené místo u o dvacet let mladšího a pro ni bezvýznamného podnikatele Kellnera, pokud by na celé akci neměla sama zcela eminentní a zásadní zájem.