Rozhovor - Zdeněk Zbytek

21.07.2014. EURO

Armáda není bojeschopná. Na státní převrat stačí tisíc lidí, tvrdí bývalý armádní velitel a nyní vlivný podnikatel

Před pár lety přijel na ministerskou návštěvu Ruska tehdejší šéf resortu průmyslu a obchodu Martin Kocourek. Přespával v Moskvě v Českém domě. Hned první večer zastavila před hotelem kolona luxusních aut, ze kterých vystoupilo několik členů vedení společnosti Gazprom. „Kocourek má asi nějakou tajnou schůzku,“ komentoval výsadek jeden z přítomných českých novinářů. Manažery ale nějaký bezejmenný český ministr nezajímal. „Kde jest Zdeněk, kde jest Zdeněk Zbytek?“ volali na schodech. Následovalo přivítání, za které by se nemusel stydět ani Husák s Brežněvem.

Už několik let po českém trhu koluje jedno doporučení: pokud chcete udělat dobrý obchod v Rusku a potřebujete dobré kontakty, zavolejte Zdeňku Zbytkovi. Je to pravda?

V Rusku podnikám už třiadvacet let a je pravda, že tam nemám žádný pomník – v tom negativním slova smyslu. Možná je to i tím, že se kromě obchodování angažujeme v mnoha společenských akcích, protože byznys není zcela izolovaný, je závislý na politice i na společenské atmosféře. Nikdy jsem neskrýval, že jsem v Rusku studoval, mám s nimi hezký vztah. Slušně se ke mně chovají a já k nim taky. To ale platí i ve vztahu k Moldavanům, Ukrajincům, Bělorusům, Arménům a dalším. Jak se kdo chová ke mně, tak se já chovám k němu. Možná se z toho postupně vytvořil nějaký mýtus nebo legenda, ale znám spoustu dalších podnikatelů, kteří sice v Rusku neobchodují tak dlouho jako já, ale jsou velmi úspěšní. Pouze se o nich moc nepíše nebo oni nestojí o popularitu.

Moc dobře si vzpomínám, jak před několika lety za vámi do Českého domu přijeli manažeři Gazpromu. Všichni přítomní si chvíli mysleli, že jdou za ministrem Kocourkem…

Pokud se v Česku někdo stane ministrem, ještě to neznamená, že jej budou znát i ve světě. Bohužel se naši ministři tak rychle střídají, že za dobu svého ministrování přijedou do Ruska maximálně jednou a za dva roky už zase někdo úplně jiný. Přitom v Rusku platí, že se dlouhodobé vztahy budují dlouhou dobu. Náš problém je, že se nám ministři vlády mění tak rychle, že nejsou schopni vytvořit žádnou koncepci, nikam se nedostanou a jsou málo známí. Pak už tu zůstávají jen takoví mohykáni, jako jsem já, na které se lidé z Ruska obracejí a ptají se, kdo že to u nás vládne, s kým máme jednat, kdo že je momentálně ten hlavní.

Potřebujeme vůbec nějakou proexportní politiku, když obchody v Rusku běží bez ohledu na to, kdo je ve vládě, a spíš záleží na dobrých vztazích?

Co teď řeknu, neberte jako kritiku, ale jako konstatování faktů. V Česku se žádná cílená proexportní politika nikdy nedělala a nedělá. První, kdo s ní teď začal, je prezident Miloš Zeman, a neříkám to proto, že je to můj přítel a chci mu pochlebovat. Poradil se, které země jsou pro nás perspektivní, kde máme ještě šanci. Dnes jsou trhy obsazené a bez dobrých společenských a politických vztahů se na ně nemáte se svým byznysem šanci dostat. Navíc je dostupných trhů čím dál méně. Evropská unie je přesycená, do USA se téměř nikdo nedostane, z Afriky je jeden velký tankodrom, stejně tak Blízký východ a Latinskou Ameriku už dávno neumíme. Zbývá postsovětský trh, možná Čína, Indie, toť vše.

A jak podle vás vypadá dobrá proexportní politika?

V první řadě je nutné jmenovat velvyslance a obchodní rady, kteří takovou zemi znají a jsou schopní manažeři. Bohužel se na ambasády a obchodní zastupitelství dostávali lidé jen díky tomu, že měli za kamaráda ministra zahraničních věcí. Někteří dokonce Rusko nenáviděli, takže ještě dělali naschvály.

To byl třeba kdo?

Na prvním místě je asi třeba jmenovat pana Dobrovského. Proboha, takové lidi na ambasády raději neposílejme, místo toho, aby českým firmám otevíral dveře, tak je zavíral. Mohl bych jmenovat i další lidi, ale to už není podstatné.

Jak dobré máte v Rusku kontakty? Když za vámi přijdu a řeknu, že se potřebuju potkat s prezidentem Putinem, zařídíte to?

To je příliš naivní otázka. Proč bychom měli otravovat Putina? Ten je někde jinde. Nejdůležitější otázkou je, jak kvalitní produkt vyrábíte, jaká firma za vámi stojí. Dnes je konec prostředníků, je to především o výrobku, který musí být kvalitní, a o firmě, která nesmí být zadlužená a musí disponovat dobrými referencemi.

Pak je relativně jednoduché, třeba pomocí Obchodně-průmyslové komory Ruska nebo těch regionálních, které tam mají velký vliv, rychle najít toho, koho by bylo možné tímto výrobkem zaujmout, kdo jej potřebuje. Když Rusové potřebují nějaký výrobek, je jim jedno, zda jej seženou v Evropě, v USA, nebo někde jinde.

Ale jasně, když jim nabídnete požadovaný kvalitní výrobek, a ještě vládnete jejich rodným jazykem, získáte nad konkurencí obrovskou převahu. Není to vůbec o Putinovi nebo jeho gubernátorech. Ale je to i o tom, jestli jim země, odkud výrobek pochází, vyhrožuje embargem, nebo ne.

Což je i případ některých českých politiků…

Jako všichni podnikatelé, sledujeme bedlivě vývoj na Ukrajině. Situace je velmi složitá a dle mého názoru přerostla v obrovský chaos, ze kterého není cesty zpět. Nejsem schopen odhadnout další vývoj. Vinni jsou ale přece ti, kdo Ukrajinu totálně rozkradli, zbídačili. Zemi si rozdělilo padesát rodin oligarchů, ostatní dostaly do velké bídy, zavinily velké sociální napětí. Na tuhle situaci jsem upozorňoval dávno předtím, než na Ukrajině došlo k dnešním událostem. Pak stačila jen drobná záminka a začala občanská válka. A že teď někteří naši politici ani nevědí, co se děje, nic si neprověří, a přesto v médiích zveřejňují svoje soudy? Zaplať pánbůh, že v poslední době zejména prezident Zeman s premiérem Sobotkou zaujali rozumné stanovisko. Když ti pod nimi občas plácli nějaký nesmysl o embargu, tak nám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože to by neznamenalo, že Česko uvalí embargo na Rusko, ale oni na nás – Česko by prohrálo. Jsem rád, že slovo embargo z úst našich politiků v poslední době zmizelo. Každý ministr by si měl rozmyslet, co řekne v médiích, Rusové všechno monitorují. Může se stát, že nám dají embargo – a v tuzemsku zkrachují desítky, stovky podniků.

Hodně výřečný byl v této souvislosti ministr zahraničí Zaorálek…

Na začátku se ještě ani nevědělo, co se na Ukrajině děje, a už mluvil o nějakém vojenském embargu. Jaké vojenské embargo? Copak vyvážíme do Ruska nějaké zbraně, nebo Česko nakupuje zbraně od nich? Kupujeme tam náhradní díly na vrtulníky, a to je asi tak všechno. A ještě z bývalého dluhu.

Co je jádrem podnikání Zdeňka Zbytka?

Sice už jsem třetím rokem v důchodu, ale podnikání mě stále baví. Už jedenáctým rokem se hlavně snažíme dodávat technologie pro modernizaci ruské energetiky. V tomhle oboru se čtyřicet let neinvestovalo a je skutečně ve velmi špatném stavu, přerušují se dodávky energií, jsou blackouty… Snažíme se dodávat do Ruska vše od generátorů až po žárovky. V oblasti teplárenství pak zase cokoli od kotle až po radiátor. Je to strašně zajímavá práce i proto, že v Česku – nevím, čím to je – je spousta dobrých a kvalitních firem a mnohdy nejsou ani moc velké. A ještě dovážíme vína z Moldavska, což je velmi příjemný byznys, letos prodáme přes milion láhví. Je za tím dvanáct let práce. Musím zdůraznit, že bych nikdy neobchodoval s výrobky, které se neuplatnily na domácím trhu. Platí to jak pro energetiku, tak o prodeji vín.

Ne všechny vaše projekty ale skončily úspěchem, třeba snaha vzkřísit zašlou slávu JZD Slušovice…

S touhle firmou jsem nikdy neměl nic společného, možná jsem se v ní byl jednou dvakrát podívat. Bylo to trochu jinak. Společnost JZD Slušovice Food měla v Mikulově vinařskou firmu, prodávali vína Wine Dietrichstein. Dostali se do velmi složité situace, chtěli jsme jim pomoci a do vinařství jsme kapitálově vstoupili. Posléze jsme ale pochopili, že s moravským vínem žádnou velkou ránu neuděláme. Moravské víno je výborné, pokud mám na mysli některé vinaře, ale od jednoho vinaře je tak malé množství, že nemůžete zaručit větší objemy ve stejné kvalitě. Tak jsme to všechno utlumili, protože na Moravě je situace velmi tristní. Na necelých 18 tisíc vinohradů máme zhruba šest tisíc firem, v Moldavsku je na 180 tisíc hektarů 150 velkých firem, to je nesrovnatelné. Já si mohu dovolit od jednoho ročníku vína nabídnout ve stejné kvalitě dvacet, třicet, sto tisíc litrů. V České republice nedostanete víc než sedm tisíc – bez toho, aby se to pančovalo.

Jak to myslíte?

Pokud spočítáte všechny láhve, které jsou označeny jako moravské víno, muselo by být v Česku minimálně sto tisíc hektarů vinic, jenže my máme stále kolem osmnácti tisíc.

Jak jste se dostal k podnikání v Rusku a ke svým kontaktům?

Nedostal, byl jsem k tomu donucen panem ministrem Dobrovským, který mě v roce 1991 vyhodil z armády. Ještě ani neměl odvahu to napsat napřímo, tak uvedl, že z reorganizačních důvodů. Byl jsem hozen do vody jako čubička, a buď jsem mohl doplavat na druhý břeh, nebo ne. Začal jsem obchodovat s nemovitostmi, no a pak jsem viděl obrovský potenciál ve svých znalostech ruštiny a kontaktech z akademie. Nejdřív jsem se pustil do obchodování s tužkami Koh-i-noor, pak s kancelářskými potřebami, trolejbusy, radil jsem mladoboleslavské Škodovce s tím, kde umístit v Rusku novou továrnu. Nakonec jsem skončil u elektráren a kotelen. Super práce. Ještě jednou musím panu Dobrovskému upřímně poděkovat. Kdyby mě nevyhodil, tak jsem skončil někde jako bezvýznamný plukovník, dozorčí něčeho, a odešel bych sedřený do důchodu. Takhle si i v důchodu užívám aktivní práce.

V rozhovoru jste několikrát zmínil jméno prezidenta Zemana, jaký je váš vztah, pracujete jako jeho poradce?

Všechno to jsou spekulace. Můj vztah je stále stejný, přátelský, nejsem členem jeho týmu. Když mě pan prezident občas někam pozve, rád přijdu. Loni nám zase pan prezident přišel na naši konferenci. Zbytečně jej ale neotravuji, protože vím, že má hodně svých starostí. Na druhé straně dobře ví, že když bude mít zájem, rád mu sdělím svůj názor, bez skrupulí. Mám tu výhodu, že nestojím o žádnou funkci na Hradě ani ve vládě a jsem spokojený soukromník, což mi dovoluje říkat naprosto otevřeně své názory. Netvrdím ale, že se nemůžu mýlit. Jen nemusím lézt nikomu do zadečku a bát se, že mě kvůli mému názoru odněkud vyhodí, nebo mě sesadí z nějaké funkce.

Byl jste dlouhá léta vojákem, co si myslíte o stavu armády?

Já jsem stále voják. Nikdo mi nevzal hodnost, jsem plukovník ve výslužbě. Když armáda zavelí, jsem stále připraven jít do zbraně. Je mi ale líto těch kluků, kteří jsou v armádě, protože česká armáda je naprosto nebojeschopná. Dokonce jsem se dočetl někde v novinách, jak generální náčelník štábu říká, že nemají střelivo. Armáda je nebojeschopná. Kdyby se něco stalo, už to říkám několik let, tak těch, kdo by byli schopni se zbraní v ruce nebo na obrněném transportéru bránit republiku, jsou maximálně čtyři tisíce. Všechno ostatní jsou úředníci. Armáda je pyramida obrácená špičkou dolů, naprosto nebojeschopná.

Od žádného z armádních generálů jsem nic takového neslyšel…

Pokud některý z generálů chce, ať za mnou přijde. Uděláme veřejnou diskusi a já mu na faktech dokážu, že mám pravdu. Pokud by se dnes něco stalo, třeba kdyby sem přišlo tisíc ozbrojených fanatiků, tak jedna rota obsadí Hrad, druhá vládu, třetí Poslaneckou sněmovnu a Senát, další rozhlas s televizí, a udělají klidně státní převrat. Pochybuji, že by těch dvacet tisíc armádních úředníků a osm tisíc občanských pracovníků vůbec vědělo, co má dělat. Přitom máme špičkové vojáky, kteří prošli zahraničními misemi, ale když jim skončí kontrakt, jsou místo jmenování do nějaké štábní funkce propuštěni. Je mi to strašně líto.

A jaké je tedy řešení?

Armáda potřebuje velký řez, je potřeba všechny problémy pojmenovat. Ani k jednomu ale není politická vůle. Jen si udělejte anketu, kdo z vedení ministerstva obrany má elementární zkušenosti z armády. Neříkám, že musel být vojákem základní služby. Ale oni rozhodují o armádě, je to stejné, jako kdybych já šel do médií; to by to dopadlo.

Takže na státní převrat v České republice bude stačit tisíc lidí?

Myslím, že ano. Podívejte se, Ukrajina, která má třetí nejpočetnější armádu v Evropě, dala dohromady šest tisíc bojovníků. Kdyby do republiky přišlo tisíc lidí, bojovníků, které zaměstnávají nějací oligarchové, kdo se jim postaví? Ti v zahraničních misích jsou daleko. Znovu opakuji, a s plnou zodpovědností, armáda je nebojeschopná, rozkradená, bez střeliva, když cituji slova náčelníka generálního štábu, bez náhradních dílů. Nechci strašit, ale koukněte se na Ukrajinu, dnes tam jsou tisíce kusů bezprizorných zbraní. Co se stane, když se ti lidé zvyklí bojovat, kterým se zalíbilo, že za to dostávají žold, někam pohnou? Kdo je zastaví? Stále se dělají reformy české armády, zcela nekoncepčně se utrácejí obrovské peníze. Hovoří se o malé, pružné armádě. Podle mě Česko potřebuje aspoň 15 až 18 tisíc bojovníků, a budiž, ať je na každého z nich jeden úředník, ne jako dnes, kdy je na každého bojovníka šest až sedm úředníků.

• ← Předchozí kapitola