Mostecká uhelná společnost
O hrabivosti a neprokázané korupci
20. 6. 2014, Respekt
Respekt se seznámil s písemným rozsudkem švýcarského Federálního trestního soudu v Bellinzoně v kauze MUS
Rozhodování vlády o privatizaci Mostecké uhelné společnosti v létě roku 1999 neovlivnila podle švýcarských soudců korupce. A to i přesto, že kupec státního podílu, švýcarská firma Investenergy, poslala krátce po uzavření smlouvy se státem jako provizi podezřelých 5 milionů dolarů (tehdy 172 milionů korun) tuzemskému lobbistovi blízkému tehdy vládní ČSSD Pavlovi Muselovi na účet jeho firmy v zahraničí. Vyplývá to z písemného a zatím nepravomocného rozsudku švýcarského Federálního trestního soudu v Bellinzoně, s kterým se Respekt seznámil.
Rozsudek vynesl soud nad pěti českými exmanažery v čele s Antonínem Koláčkem, kteří skrytě ovládali Investenergy, ústně již koncem loňského roku. Podle něj pětice Čechů ještě za pomoci Belgičana Jacquese de Groote v minulosti vyvedla miliardy korun z MUS, ovládla ji, podvedla stát a získané peníze pak Češi vyprali ve švýcarských bankách.
„Spis neposkytuje absolutně žádnou indicii nasvědčující tomu, že si kterýkoliv z ministrů, kteří odhlasovali usnesení o privatizaci, dal slíbit, nebo požádal či přijal jakoukoliv neoprávněnou výhodu za svůj hlas.“
Šestisetstránkovou písemnou verzi s precizním odůvodněním svého rozhodnutí soud dokončil teprve v minulých týdnech. Podle švýcarských médií jde o jeden z nejrozsáhlejších rozsudků v historii tamní justice a také o kontroverzní a rozsáhlý případ praní peněz cizinci v tamních bankách. Všichni odsouzení nyní mají možnost se odvolat k Nejvyššímu soudu v Lausanne.
Zmíněnou korupcí se soud v rozsudku zabýval přesto, že za ni přímo nikdo nebyl obžalován. Nicméně tvrzení, že korupční jednání akci privatizace dolů provázelo, bylo součástí obžaloby, a prokuratura také proto Muselovi zmrazila zbylé peníze z provize (asi 100 milionů korun) na jeho zahraničních účtech. Soud ale nyní rozhodl, že ačkoliv šlo o velice podivnou transakci, Muselovi se peníze musí uvolnit. Přispěl k tomu i fakt, že soud se podle svých slov nemohl Musely zeptat na jeho vysvětlení, k čemu peníze vlastně použil. Musela, který podnikal hlavně ve zbrojním průmyslu, totiž před lety spadl za nejasných okolností z posedu, má těžké poranění hlavy a je nesvéprávný.
Upřednostnit transakci
Prokuratura dříve zmapovala, že Musela uzavřel s Investenergy v únoru 1999 smlouvu na provizi za to, že stát této firmě prodá svůj zbylý 46procentní podíl za cenu do 650 milionů korun, tedy velmi levně. To se také v červenci stalo, vláda schválila prodej přesně za 650 milionů a v srpnu Investenergy poslala Muselovi slíbené peníze na speciální účet jeho firmy Torrence otevřený na Gibraltaru. Spoluzakládal ho s ním jeho známý, francouzský bankéř žijící ve Švýcarsku, Folques de Quatrebarbes, který za to dostal 400 tisíc dolarů odměny.
Detektivům pak řekl, že byl bílý kůň, a sám byl tak vysokou sumou za otevření účtu zaskočen. „Žádal jsem po Pavlovi vysvětlení, ale nedal mi jej takříkajíc pro moji ochranu,“ uvedl. Neznal prý také účel zbylých peněz pro Muselu, ale myslel si prý, když mu neodpověděl, že peníze mohly být použity k vyplacení lidí, aby „podmázli“ případ, tedy „upřednostnili jednu transakci“.
Vláda ale podle soudu korupcí fakticky nemohla být ovlivněna a nic takového se také při vyšetřování neprokázalo. „Spis neposkytuje absolutně žádnou indicii nasvědčující tomu, že si kterýkoliv z ministrů, kteří odhlasovali usnesení o privatizaci, dal slíbit, nebo požádal či přijal jakoukoliv neoprávněnou výhodu za svůj hlas,“ stojí v rozsudku na adresu tehdejších ministrů vlády nynějšího prezidenta Miloše Zemana.
Vliv na Zemanovy ministry tak podle soudu nemohl mít ani tehdejší náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora. Prokuratura v obžalobě považovala za klíčové, že Musela mu poslal – jak ukázalo vyšetřování – později z provize od Investenergy 85 tisíc dolarů, tedy asi 3 miliony korun, a to na účet do Švýcarska. Do kompetence Sýkory přitom patřilo například psaní důvodové zprávy pro vládu k rozhodnutí o privatizaci MUS. Sýkora sám už dříve korupci popřel, podle něj byl Musela jeho kamarád, který mu jen vyměnil koruny na dolary.
„Rozhodující vliv na to, že se Česká republika vůbec rozhodla prodat svůj 46,29% podíl, měla skutečnost, že se česká vláda domnívala, že uchazečem o odkup je americká skupina Appian, která zákonným způsobem nabyla většinový podíl v MUS, a oznámila, že má v úmyslu spravovat MUS dlouhodobě, budovat infrastrukturu, a mimo jiné investovat značné částky do kraje, v němž působí,“ stojí v rozsudku. Appian byl oficiálním vlastníkem Investenergy, ale obě firmy jen dodávaly krytí exmanažerům dolů, kteří firmu dle soudu nelegálně ovládli.
Otázka je, jak ještě dopadne vyšetřování v Česku. Na základě zmapování toku peněz z provize Švýcary se totiž podezřením z korupce při privatizaci MUS zabývá protikorupční policie pod dozorem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Už loni za úplatkářství obvinila Muselu i Sýkoru.
Podvod musí být vynalézavý
Švýcarský soud se v rozsudku poměrně obšírně věnuje vysvětlení, proč manažery odsoudil a posílá do vězení za podvod na samu firmu, z níž vytahali miliardy korun, aby ji pak ovládli pro sebe, ale hlavně jak udělali podvod na český stát.
Autoři na několika stranách popisují jen sám fakt, jak má skutečný podvod vypadat a jaké k tomu má švýcarské právo výklady. Podvod je podle soudců například „nejen ukázání lživého skutku, ale i zatajení pravdivého skutku“. „Autor se taktéž může snažit vytvořit umělou strategickou mlhu, aby schoval pravdu tak, aby se na ni nepřišlo,“ rozebírá se v rozsudku. Podvod má být také „vynalézavý“ a oběť má prokázat alespoň minimální snahu chránit se. Všechny tyto atributy podle nich akce Čechů s pomocí Belgičana de Grootea na ovládnutí MUS splňovala.
Například vynalézavost soudci popisují takto. „Podvod je vynalézavý v tom, že je výsledkem komplexně budovaného souhrnu lží, podvodných praktik a zinscenování určitých skutečností s využitím zejména osoby de Grooteho, který požíval u oklamaného (státu) značné důvěry. Z řady podvodných praktik má určující povahu zejména ta, kdy byl vytvořen dojem, že zájemce o podíl státu 46 % je skupina Appian jako zprostředkovatel investic amerického miliardáře Stephena L. Norrise v Evropě,“ píše se v dokumentu. Norris přitom o MUS neprojevil zájem a neinvestoval do ní „ani cent“.
Právě de Groote, dnes již 88letý bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu, který měl dle soudců u českých úřadů tehdy až neobyčejnou důvěru, byl tedy důležitý pro „úspěch“ akce. Všechny přesvědčoval, že MUS kupuje opravdu americký Appian, ačkoliv to v té době byla již jen prázdná schránka, jejíž jméno si Češi (i s de Grootem) pronajali. I díky němu se tak vláda jako oběť podvodu nemohla lépe chránit, neboli „vyhnout uvedení v omyl“.
A to přesto, že se podle soudců už objevovaly zvěsti o tom, že za Appianem a Investenergy ve skutečnosti stojí manažeři dolů. „V klíčové době 28. července 1999, kdy vláda rozhodla (o prodeji svých akcií), byly (tyto zvěsti) nedůvěryhodné. Ještě tentýž den de Groote také ujistil několik českých ministrů, že Appian je zprostředkovatel investic miliardáře Norrise,“ upozorňují soudci, kteří dále označují jednání bankéře de Grootea za bezskrupulózní a trestuhodné.
Soud ale vyčíslil škodu českého státu, kterou mu exmanažeři podvodem způsobili, níže než původní obžaloba. Ta došla k sumě zhruba 3,2 miliardy korun, soud ji spočítal na 2,044 miliardy Kč. O takový balík peněz přišel stát tím, že zatímco manažeři utajeně skupovali pro sebe do roku 1998 akcie MUS z trhu za průměrnou cenu 707 korun za kus, státu při privatizaci o rok později zaplatili již jen 159 korun za kus, tedy celkem 650 milionů Kč. Cena přitom spadla tak výrazně proto, že rok tajili ovládnutí majority v MUS. Soud uznal škodu, ovšem státu nepřiznal žádnou náhradu a odkázal ho na případné civilní řízení. Přesný propočet náhrady by prý totiž byl pro soud příliš složitý. Stát, jak už Respekt psal, nyní zvažuje na rozsudek stížnost.
Proti rozsudku se hodlá odvolat i nástupnická firma po MUS, Czech Coal Services (CCS). Ta je dnes vlastněná podnikateli Pavlem Tykačem, Petrem Pudilem a Vasilem Bobelou. Firma sama vyčíslila škodu způsobenou dolům na 6 miliard korun. Soud ale dospěl k částce jen 86 milionů dolarů, tedy zhruba 1,7 miliardy korun.
Celkově soud zabavil ze zmrazených účtů odsouzených a jejich firem v přepočtu asi 14 miliard korun. Soud souhlasil s obžalobou, že z firmy sice odsouzení vytahali mnohem více peněz, po ovládnutí firmy ale přes dvě miliardy vrátili. Neuznal také další miliardu a půl jako škodu z kurzových ztrát. Ani CCS soud však nepřiznal žádnou náhradu. Důvodem podle soudu mimo jiné je, že není vyloučena vazba mezi Pudilem a Bobelou (oba v MUS pracovali a později ji několik let spoluvlastnili) na odsouzeného Koláčka. Oba to ale odmítají.
Chtivost zisku
Za podvod a praní špinavých peněz soud (zatím nepravomocně) posílá pět Čechů do vězení ve Švýcarsku. Největší trest dal Koláčkovi, a to 52 měsíců, tedy téměř 4,5 roku. Podle soudu byl hlavním organizátorem, jak vyvést miliardy z firmy, kterou tak jako člen jejího představenstva zradil, a ještě podvedl stát. Aniž by to měl přitom podle soudců zapotřebí, protože měl „dobré existenční podmínky“. „Právě z hrabivosti se Koláček rozhodl profitovat ze své funkce v MUS a ze situace tehdejšího ekonomického přechodu ČR, aby čerpal z pokladny společnosti, jejíž zájmy měl chránit,“ stojí v rozsudku. Soudci poukazují i na fakt, že Koláček během trestního řízení nespolupracoval, nepodal vysvětlení a během líčení „nepřipustil nejmenší provinění“. Ovládnutí MUS mu přitom dle soudců vyneslo 8 miliard korun, tím i místo mezi 20 nejbohatšími Čechy a nyní i život rentiéra.
Soud mu zabavil ve Švýcarsku na jeho kontech zhruba 5,6 miliardy korun, které považuje za špinavé, další více než dvě miliardy po něm chce ještě navíc jako tzv. vyrovnávací pohledávku Švýcarska. Soudci totiž odkazují na pravidlo justice, že „zločin se nevyplácí“, a proto se mají odsouzeným odčerpat výnosy z trestné činnosti a vrátit je tak do „stavu před zločinem“.
Aby nedošlo k recidivě, soud ještě Koláčkovi kromě vězení a konfiskace peněz nařídil platit pokutu, a to 42 franků (882 Kč) denně po dobu 285 dní s dvouletým odkladem. Zajímavé je, jak soud k této sumě došel. Koláček je inženýr a podle studie o platech banky UBS, na niž soud odkazuje, je tak v ČR možné získat s touto kvalifikací měsíční plat v přepočtu zhruba 28,4 tisíce korun měsíčně. Z toho pak vycházel při stanovení pokuty.
Stejně podrobně soud rozebral i viny ostatních odsouzených, kteří mají tresty odnětí svobody od 4 do jednoho roku a různě odstupňované finanční tresty. Jde o Marka Čmejlu, Jiřího Diviše, Oldřicha Klimeckého a Petra Krause. K původním obviněným patřil i Luboš Měkota, ten ale loni na jaře zemřel a řízení s ním bylo zastaveno. Soud i tak zkonfiskoval jeho zmrazené peníze ve Švýcarsku. de Groote dostal místo vězení jen podmínku.
Celkově soud zabavil ze zmrazených účtů odsouzených a jejich firem v přepočtu asi 14 miliard korun, zároveň požaduje další miliardy formou zmíněných vyrovnávacích pohledávek, které by jim odčerpaly jejich zisk z trestné činnosti.
Odsouzení manažeři připravují odvolání proti rozsudku, který považují za nespravedlivý a šokující. Koláček už dříve naznačil, že zvažuje i možnost obrátit se k soudu do Štrasburku.