Mapování

Zpátky na téma

Zavřít vyhledávání

Kauzy

Záhadný případ starých garancí: stát čelí žalobám o desítky miliard

Vláda řeší problém, který může mít pro státní pokladnu dopad srovnatelný s podporou pro fotovoltaické elektrárny…

4. 6. 2013, Česká pozice

Ministr financí Miroslav Kalousek seznámil začátkem května ekonomické ministry s problémem, který může mít pro státní pokladnu dopad srovnatelný s důsledky podpor pro fotovoltaické elektrárny či státních garancí na odstranění ekologických škod z minulosti. Opět jde o státní garance a opět o minulost, v tomto případě o ručení za úvěry, které před více než dvaceti lety tehdejší centrální banka poskytla státním podnikům před velkou privatizací.

Vyplacení garancí nyní v mnoha žalobách požadují po státu zahraniční obchodníci s pohledávkami a banky, které již několik let vedou soudní spory s ministerstvem financí. Hodnota těchto garancí se odhaduje zhruba na 30 miliard korun bez úroků. Výše částky, kterou nakonec stát držitelům pohledávek zaplatí, bude záviset na tom, jakou strategii si vláda zvolí – zda kývne na ekonomicky přijatelný návrh ministerstva financí, nebo přijde s jiným způsobem řešení. Vyplývá to z informací a dokumentů, které má ČESKÁ POZICE k dispozici.

Jak malér vznikl

K pochopení problematiky je třeba se vrátit zhruba o 22 let do minulosti, kdy vláda připravovala velkou privatizaci. Státní podniky, které se měly prodávat, byly zatíženy různými úvěry, jež jim poskytla Státní banka Československá (SBČS). Šlo zejména o úvěry na trvale se obracející zásoby (takzvané TOZ) nebo na investice. Na počátku devadesátých let minulého století se pohledávky z těchto úvěrů po takzvané delimitaci (rozdělení odpovědnosti) dostaly ze SBČS do bilance nově vzniklých, státem vlastněných komerčních bank, které je následně postoupily Konsolidační bance založené ministerstvem financí v roce 1991.

Konsolidační banka jako speciální finanční instituce pro správu pohledávek státu se v září 2001 transformovala na Českou konsolidační agenturu (ČKA). Ta v době svého fungování (zanikla koncem roku 2007) prodávala tisíce a tisíce pohledávek, nesplácených úvěrů, které vznikly v 90. letech v období transformace.

Prodávala je v různých balíčcích českým i nadnárodním finančním skupinám, například PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, EC Group miliardáře Pavla Tykače, Goldman Sachs či GE Capital. Byly mezi nimi i zmíněné předprivatizač­ní úvěry.

Závazky z těchto úvěrů přešly spolu s privatizovaným majetkem státních podniků na nové vlastníky. Avšak byly tu také garance. Za tyto závazky ručil podle § 15 zákona o velké privatizaci (č. 92/1991 Sb.) tehdejší státem zřizovaný Fond národního majetku ČR (FNM), jenž vznikl v roce 1991. Po zrušení FNM v roce 2005 garance za zmíněné úvěry přešly na ministerstvo financí, tedy na stát. Řečený zákon však byl během první poloviny devadesátých let několikrát novelizován tak nešťastně, že ani po dvaceti letech není zcela jasné, jaký právní výklad je pro státní garance správný. Dokonce ani soudní judikatury z vyšších instancí nejsou jednotné.

A právě tuto právní nejistotu nyní využívají držitelé pohledávek v žalobách na stát.

Prodej za zlomek skutečné hodnoty

Resort financí na tento velký a pro výdajovou stránku rozpočtu krajně nepříjemný problém narazil zhruba v polovině roku 2010 a začal zjišťovat rozsah garancí a případnou právní pozici státu v žalobách. Zadal firmám Deloitte Advisory a Value Added, jejíž šéf Roman Češka byl koncem devadesátých let předsedou FNM, úkol analyzovat situaci.

Vzhledem ke složitosti problematiky trvalo vypracování posudků místo předpokládaných několika měsíců téměř rok. Podle informací ČESKÉ POZICE tyto audity odhadovaly výši případných garancí za předprivatizační úvěry na několik desítek miliard korun bez úroků.

Z dokumentů, které má ČESKÁ POZICE k dispozici, vyplývá, že když ČKA prodávala pohledávky, v nízké kupní ceně velmi pravděpodobně nezohlednila vysokou hodnotu zákonného ručení státu. ČESKÁ POZICE zjistila, že na základě zmíněných posudků se ministerstvo financí v létě 2012 rozhodlo podat trestní oznámení na neznámého pachatele Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Důvod? Česká konsolidační agentura prodávala tisíce pohledávek se státními garancemi za pár procent nominální hodnoty, přičemž její úředníci museli vědět, že takové ručení má hodnotu 100 procent. Ministerstvo financí totiž zjistilo, že v době, kdy tyto pohledávky ČKA ještě vlastnila, vymáhala je na FNM, tedy na státu. To znamená, že konsolidační agentura v minulosti sama existenci zákonného ručení za tyto úvěry uznávala, když nároky z nich vymáhala.

Orgány činné v trestním řízení by tedy měly najít viníky, kteří rozhodli o tom, že pohledávky se státní garancí se prodaly za zlomek skutečné hodnoty. Tento krok ministerstva financí může nepříjemně překvapit členy tehdejšího vedení ČKA, kde v různých orgánech seděli nejen finančníci, kteří dnes zastávají vysoké funkce, například v České národní bance, ale i politici.

Někdo věděl o zlatých vejcích

Otázka otázek v této kauze zní: Jak je možné, že o tom, že státní garance na zmíněné úvěry stále platí, ještě donedávna nikdo nevěděl? Jak to, že velké nadnárodní finanční skupiny jako Goldman Sachs, GE Capital, PPF či EC Group, které s pomocí nejmazanějších právníků léta vymáhají pohledávky prakticky po celém světě, nepřišly na to, že v České republice existuje jistý problém se státními garancemi, na kterém by se dalo skvěle vydělat?

Úředníci ministerstva financí přišli i na to, že stát do roku 2012 za garance už vyplatil zhruba 1,1 miliardy korun. Tyto finanční skupiny totiž předprivatizační úvěry jako nevymahatelné pohledávky prodávaly dál zahraničním spekulantům, a to opět za zlomek nominální hodnoty. Kdyby tito otrlí finančníci tušili, že pohledávky nejsou odpad, ale zlaté vejce, jistě by se jich nezbavili.

Někdo však o existenci zlatých vajec tutově vědět musel, když je v minulých letech cíleně skupoval na trhu, aby pak mohl na stát zaútočit žalobami. Nejpravděpodobnější variantou vysvětlení je, že mohlo jít o právníka, který pracoval v ČKA nebo později na ministerstvu financí a důvěrné informace o existenci státní garance po svém odchodu nabídl obchodníkům s pohledávkami.

V resortním dokumentu s názvem Návrh státního závěrečného účtu za rok 2012 se na straně 11 v tabulce číslo 10 nachází nenápadná položka „Úhrada dle § 15 zákona č. 92/1991 Sb.“ a u ní částka 1,085 miliardy korun. ČESKÁ POZICE nyní zjišťuje, komu a za co byly tyto peníze vyplaceny. Z množství a rozsahu žalob na český stát však lze odhadnout, že celková částka, která je předmětem sporů, bude o jednu nulu vyšší, jenže se neví, jaká číslovka bude na začátku.

Ministerstvo financí v současné době připravuje pro vládu návrh řešení, které je podepřeno nejen forenzními audity renomovaných společností, ale i právními analýzami několika špičkových advokátních kanceláří.

×

O projektu

Projekt Mapování si klade za cíl popsat uplynulých více než dvacet let v České republice. Jde především o vztahy a souvislosti mezi velkou politikou a velkým byznysem.

Podívejte se do počátků zrodu naší novodobé historie, kdy docházelo nejen k redistribuci velkého majetku, ale také k redistribuci moci a vlivu. Příběhy z minulých dvou desetiletí nás ovlivňují významným způsobem i v současnosti. V té době se utvářely vztahové sítě, které jsou stále aktivní. Chceme-li odpovědně přemýšlet o budoucnosti, pak je důležité znát naši minulost, a to i tu nedávnou.

Čtenářům a uživatelům webu předkládáme obecnou analýzu z veřejných otevřených zdrojů. Není to hodnocení minulosti, nýbrž zpráva o minulosti. Nejsme ani vyšetřovatelé, ani soudci, abychom někoho soudili a nejsme ani kněží, abychom někomu dávali rozhřešení. Předkládáme veřejnosti pouze koncentrovaný faktografický soubor velkých českých příběhů uplynulých dvou dekád.

Mapování pro vás připravuje Petr Havlík s týmem autorů za podpory Karla Janečka.

Zavřít