Roky 2000–2004

Po převzetí společnosti a úspěšném zastavení mediálních útoků proti své osobě i způsobu nabytí MUS se začíná vyhrocovat konflikt mezi MUS na jedné straně a Severočeskou uhelnou a energetickou společností ČEZ na straně druhé. V podstatě začal boj o ovládnutí české energetiky. ČEZ koupil 36% podíl ve státní těžební společnosti Severočeské doly a rozhodl se snížit cenu hnědého uhlí a odstranit potenciální konkurenci v energetice (MUS se snažila skupovat podíly v elektrárnách a opakovaně prezentovala svůj záměr výstavby vlastních energetických zdrojů pracujících na principu dokonalého spalování hnědého uhlí; termín výstavby byl určen předběžně na rok 2005). Její likvidace měla proběhnout na základě vypovězení smlouvy o dodávkách uhlí mezi MUS a ČEZ. Snaha ČEZu však byla neúspěšná, protože antimonopolní úřad se přiklonil na stranu MUS a ve smlouvě o odběru se nic nezměnilo. MUS ke konci roku 1999 veřejně deklaruje zájem o odkoupení Severočeských dolů a.s. od státu zhruba ze stejných důvodů jako ČEZ. Jde totiž o velice vážný problém s přetlakem hnědého uhlí na českém trhu, který má zažít v následujících letech ještě razantnější propad po plném spuštění atomové elektrárny Temelín.

V červnu 1999 se v tisku objevují první dohady, že novým šéfem Škody Plzeň bude Martin Roman. Toho tehdy doporučovala zejména Komerční banka, která patřila s IPB k nejdůležitějším akcionářům Škody Plzeň; tyto banky byly zastoupeny ve věřitelském výboru.

Romanovi nepochybně pomohlo, že v dozorčí radě KB seděl Karel Kopp. A nebyl to jen Kopp, kdo mohl mít na jeho postup vliv. Členem dozorčí rady KB byl také Romanův spolužák Radek Pokorný, právník a lobbista, jehož advokátní kancelář dnes zastupuje společnost ČEZ. Dalším „dozorcem“ KB byl Antonín Koláček, který o pár let později zastupoval fond Appian Group. Právě jemu na doporučení České konsolidační agentury Romanův management prodal část plzeňské Škodovky.

Dne 1. 9. 2000 se Koláček stává generálním ředitelem MUS. A ještě s větší vervou se pouští do lobbování za sloučení MUS a Severočeských dolů. Jeho hlavním argumentem je vládou přijatý energetický zákon o zprovoznění Jaderné elektrárny Temelín a připravovaná privatizace elektrárenské společnosti ČEZ.

Proti jeho snahám stojí několik zásadních překážek:

• velmi silný lobbing vedení Severočeských dolů, které má zájem samo doly zprivatizovat,
  
• velmi silná snaha části společnosti ČEZ o propojení se Severočeskou uhelnou a o udržení si monopolního postavení v uhelné energetice v ČR,
  
• snaha ČEZu o spuštění atomové elektrárny Temelín, a to jak prvního, tak i druhého bloku, což zapříčinilo další pokles těžby hnědého uhlí o 12 milionů tun, a tedy logicky mohlo vést k zániku jedné ze tří stávajících uhelných společností. K této situaci nedošlo jen díky tomu, že téměř veškerá vyrobená energetická kapacita JETE je v současnosti vyvážena do zahraničí,
  
• zřejmě předstíraná snaha vlády Miloše Zemana zprivatizovat ČEZ, tedy prodat jej zahraničnímu investorovi (s odstupem času je jasně patrno, že nereálně vysoké požadavky vlády na odběry hnědého uhlí měly vést k nezájmu zahraničních investorů o tuto společnost).

V průběhu roku 2001 dochází k postupnému sbližování mezi Antonínem Koláčkem a Unií svobody, které vrcholí financováním výstavby tunelu v Jelením příkopu pod Pražským hradem přes Nadaci Dagmar a Václava Havlových – Vize 97.

V druhé polovině roku začíná být opět aktuální otázka útlumu těžby uhlí na severu Čech. Koláček již dopředu varuje konkurenty (ČEZ, SD), že politici nepřipustí útlum těžby pouze na úkor jedné ze společností. Útlum těžby opětovně spojuje se spuštěním Temelína. Opětovně jsou zachyceny jeho snahy o odkoupení státního podílu Severočeských dolů. Pro svou myšlenku získává dokonce i náměstka ministra průmyslu Zdeňka Vorlíčka, který souhlasí s jeho názory, že musí dojít ke sloučení uhelných společností a k jejich propojení s ČEZ z toho důvodu, aby byly konkurenceschopné vůči jaderné energetice. S touto koncepcí ale velmi rezolutně nesouhlasí management Sokolovské uhelné, i když se obě společnosti (MUS, SD) dohodly na založení společného podniku Coal Energy, který zajišťuje prodej elektrické energie do zahraničí. Nesouhlas s návrhy Koláčka ze strany SD je celkem logický, protože v této společnosti má ČEZ již 36% podíl a smlouvu o odběru 80 % jejich těžební kapacity až do roku 2015. Dále vedení SD připravuje samostatně vlastní tzv. přímou privatizaci managementem.

Dne 17. 1. 2002 byl ing. Antonín Koláček jmenován členem výkonné rady Appian Group z důvodu jejich zamýšlených investic do energetiky ve střední a východní Evropě. Jeho úkolem bude mimo jiné i vybudovat nové funkční pracoviště společnosti v České republice a centrum řízení pro všechny členy skupiny Appian Group u nás. Současně má Koláček vytvořit kvalitní odborné a informační zázemí, které umožní společnosti hájit v tomto regionu v období nastávajícího odstátnění významných energetických podniků své zájmy. Není bez zajímavosti, že Koláčka do funkce jmenoval prezident společnosti Jacques de Groote. (Jen připomínáme, že v roce 1999 o svém ředitelování ani nevěděl – dle jeho vlastních slov!!!) I přes své jmenování do této významné funkce zůstal Koláček pochopitelně i generálním ředitelem MUS.

Při příležitosti této významné změny je třeba zrekapitulovat stávající vliv MUS v české energetice:

• je 100% vlastníkem ZPS – Energetika,
  
• je 80% vlastníkem a.s. Thermo Příbram,
  
• 76% podíl vlastní v a.s. Příbramská teplárenská,
  
• 12 % má ve Vltavotýnské teplárenské,
  
• 10 % v Teplárně Strakonice,
  
• nezjištěný podíl v Teplárně Otrokovice.

Vyhlašuje, že má připravený dostatek finančních prostředků na nákup svého největšího konkurenta, Severočeských dolů Chomutov.

Koláček posílen novými pravomocemi od společnosti Appian byl připraven plnit i v této složité době, tj. době rozjezdu Temelína, liberalizace trhu s energiemi, privatizace společností ČEZ a Transgas, ty nejsmělejší investiční akce, mezi které bezesporu patří i zamýšlená výstavba nové hnědouhelné elektrárny v roce 2005. K těmto cílům potřeboval však od státu pouze maličkost, tedy integrování uhelných společností do MUS. Koláčkem plánovaná integrace měla přinést pokles nákladů na těžbu, a tím učinit hnědé uhlí opět konkurenceschopným vůči dalším zdrojům energie: plynu a jádru. Další krok, který má zajistit hnědému uhlí konkurenceschop­nost, je majetkový vstup MUS do ČEZu, případně odkoupení jeho tepelných elektráren. Koláček byl ochoten přistoupit i na takový model, že by ČEZ vytvořila dceřinou společnost, kam by své tepelné elektrárny převedla, a nechala by v této nové dceřince padesátiprocentní podíl MUS. Pouze tímto způsobem je podle Koláčka možno zajistit oživení uhelného průmyslu, protože pokud chtějí mít doly nějakou šanci na své udržení, musí být spoluodpovědné za výrobu elektrické energie. (Je třeba připomenout, že toto propojení na Koláčkem prezentovaných základech již existuje mezi ČEZ a Severočeskými doly.)

Za stávajícího stavu energetiky má Koláček velmi reálné obavy, že MUS se nebude schopna udržet do roku 2005, kdy by mohla samostatně začít stavbu vlastní uhelné elektrárny, která by mohla být dokončena do roku 2008–2010, kdy bude končit životnost odsiřovacích jednotek stávajících tepelných elektráren.

Ke své záchraně dále bezpodmínečně potřebuje vytvoření nové energetické politiky státu, kde bude jasně stanoveno, že stát počítá se spalováním hnědého uhlí na výrobu elektrické energie.

(Zajištění prosazení této energetické politiky však dle našeho názoru bylo velmi složité, zvláště po rozhodnutí, že bude dostavěn i druhý blok Temelína. A v době, kdy na přechodnou dobu skončil export elektrické energie do Německa a celková výroba elektřiny byla – a do současné doby je – vysoce přebytková. Z tohoto důvodu se snažili, jak Koláček, tak i tehdejší vláda, zanést své potřeby odbytu hnědého uhlí do privatizačních podmínek privatizace společnosti ČEZ.)

V únoru roku 2002 nabízí Koláček jako ředitel společnosti Appian Group české vládě jednání o své účasti na privatizaci českých dolů a zároveň klasické části společnosti ČEZ.

A to ve dvou variantách:

• integrací Severočeských dolů s Mosteckou uhelnou společností plus odkupem uhelných elektráren ČEZ, místních tepláren, podnikové energetiky a nové teplárny,
  
• podle malé varianty by nedošlo k integraci Severočeských dolů, ale MUS by odkoupila od společnosti ČEZ elektrárnu Počerady a v jejím rámci by stavěla další energetické bloky.

Ani jedna varianta však nebyla vládou akceptována. Koláček se ovšem ani dalším neúspěchem nenechal odradit a rozhodl se ke stejné taktice jako v roce 1999, tedy k nátlaku na ministra Grégra hrozbou nezaměstnanosti a totálního kolapsu v severních Čechách. Tentokráte ale nevyužil předáka odborů Falbra, ale pověřence hornorakouské vlády Radko Pavlovce. Ten prohlásil, že severočeský region stojí před totálním kolapsem a dramatickým zvýšením nezaměstnanosti z důvodu špatné hospodářské politiky ministra Grégra. Jako jeho hlavní chybu hodnotí spuštění Jaderné elektrárny Temelín. Ve stejné době si představitelé MUS stěžovali na hrozbu růstu nezaměstnanosti v důsledku útlumu těžby v severočeských dolech. Aby k tomuto stavu nedošlo, navrhuje Koláček pomalejší spouštění Temelína, což by zajistilo čas na restrukturalizaci Severočeských dolů. Pavlovec má přitom zjištěno, že kvůli zprovoznění Temelína dojde u severočeských těžebních společností ke ztrátám osmi tisíc pracovních míst. Podle Pavlovce vláda rozhodovala na základě chybných analýz ministra Grégra, které vůbec nepočítaly s možností ztrát pracovních míst. Jedinou možností, jak tomuto stavu zabránit, je podle Koláčka okamžitá integrace Sokolovské uhelné a Severočeských dolů. (Na základě vyhodnocení všech dostupných materiálů se dá předpokládat, že i za protesty jak rakouských, tak i českých občanů proti Jaderné elektrárně Temelín stál v té době částečně Koláček.)

Když ani tato nátlaková akce nepomohla, připravil Koláček další akci: Švýcarská společnost Triada Holding zaslala v březnu roku 2002 oficiální nabídku na privatizaci Severočeských dolů. Za 55,4procentní státní podíl nabídla 2,32 miliard korun. Milan Černý, který společnost Triada zastupoval, se netajil tím, že pokud v této privatizační nabídce uspějí, jsou připraveni s MUS spolupracovat. I přes všechnu snahu byl i tenhle návrh na odkup SD předsednictvem vlády odmítnut.

Po tomto dalším neúspěchu přišel Koláček okamžitě s dalším privatizačním návrhem na odkoupení elektrárny Počerady.

Pochopitelně že Koláčkův návrh nebyl ze strany ČEZ ani České vlády akceptován.

V té době již i managementy všech uhelných společností pochopily, že vláda sociální demokracie je daleko více nakloněna atomové energetice než uhelným společnostem, a rozhodly se, v rámci snižování nákladů, navázat velmi úzkou spolupráci a učinit tak těžbu hnědého uhlí opět finančně konkurenceschopnou vůči dalším energetickým alternativám (plyn, jádro). To však vůbec neznamenalo, že by se Koláček vzdal svého záměru koupit Severočeské doly Chomutov. Tentokráte však s katastrofickou vizí poklesu těžby až o 10 milionů tun hnědého uhlí v průběhu roku 2002 vystoupil v poslanecké sněmovně na konci dubna člen hospodářského výboru sněmovny Oldřich Vojíř. Podle něj je pouze jedna cesta, jak by se dalo zabránit katastrofickému sociálnímu otřesu, který měl v důsledku poklesu těžby nastat. Tímto řešením měla být integrace MUS se Severočeskými doly Chomutov.

V té době však již vláda Miloše Zemana projednávala variantu manažerské privatizace Severočeských dolů Chomutov. Tento pokus o získání Severočeských dolů managementem však neprošel, přestože byl doporučován takovými lobbistickými kapacitami, jako je například Martin Ulčák. Takže Antonín Koláček měl stále ještě šanci uspět.

Jedním u důvodů, proč byl Antonín Koláček pro vládu vždy partnerem pro jednání, byl i ten fakt, že to byl pouze on, který nabízel, že proinvestuje jednu miliardu dolarů v naší energetice. K tomu se však mohl odvážit pouze tehdy, pokud byl velmi dobře informován o dalším možném vývoji energetické politiky ČR, kterou se jako první ministr průmyslu od roku 1989 pokusil na sklonku svého volebního období formulovat Miroslav Grégr. Podle něj a jeho nejbližších spolupracovníků se však měla česká energetika ubírat cestou atomové energie. Domníváme se, že to byl pro Antonína Koláčka dostatečný impuls, aby se v červnu 2002 začal prostřednictvím své společnosti Appian Group zajímat o odkup státního podílu v plzeňské Škoda Holding, za kterou nabízel státu 1,5 miliardy korun. (Možná to v té době bylo úplně jinak myšleno, ale Koláček již tehdy vyhlásil, že na základě detailních analýz bude tzv. americká investiční skupina schopna do energetických oborů plzeňské Škodovky získat nové strategické partnery, kteří sázejí na to, že se po roce 2005 oživí v ČR oba druhy výroby elektřiny. Tedy jak jaderná, tak i vyráběná spalováním hnědého uhlí.) V návaznosti na tyto skutečnosti Koláček velmi často prezentoval svou vizi – výstavbu nových tepelných elektráren s dokonalým spalováním hnědého uhlí.

Koláček o své nezlomnosti podal další důkaz na konci června, kdy nejenže se snažil koupit plzeňskou Škodovku, ale k tomu ještě i v posledních dnech před volbami již vyzýval novou, ještě neexistující vládu, nejen k prodeji Severočeských dolů Chomutov, ale navíc si chtěl od ní ještě koupit divizi klasické energetiky ČEZ. Protože se v té době spekulovalo o vítězství ODS a o vytvoření velké koalice mezi touto stranou a ČSSD, je možné předpokládat, že byl v té době s jejími představiteli již na privatizaci těchto státních podniků dohodnut.

Svým záměrem o odkoupení státního podílu ve společnosti Škoda Holding však Koláček narazil na zájmy velmi důležitého českého finančního hráče – PPF. S touto skupinou se již jednou neúspěšně střetl, když se snažil radit dvěma belgickým bankám La Bouchere Bank a Kempen Bank, které pracovaly pro bankovní skupinu Dexia BIL Group, která se ucházela o První městskou banku. Tuto nakonec po těžkých bojích získala PPF. (My se však domníváme, že za bankovní skupinou Dexia BIL Group se ve skutečnosti skrýval Koláček a že mu to PPF nehodlala odpustit. V této době dostává image Appianu, a tím i Koláčka, jednu ránu za druhou. Prvním periodikem, které o něm negativně a velmi podrobně informovalo, byl týdeník EURO, který této společnosti patří.)

Prezentovaný majitel společnosti Appian Group, Jacques de Groote, vyhlásil v květnu 2002 v USA konkurs na svůj osobní majetek. K tomu došlo poté, co si před několika lety půjčil od švýcarské společnosti Conseil Alain Aboudaram 1,2 milionu dolarů, které nesplatil, a proto požádal soud o ochranu před věřiteli. U soudu prohlásil, že disponuje třemi miliony dolarů a nemovitostmi v hodnotě 1,5 milionu dolarů. Přiznal také, že od Investenergy inkasuje plat 200 tisíc dolarů ročně. Žádné další zdroje svých příjmů neuvedl. Podle tehdejšího výkonného ředitele Appian Group pro střední a východní Evropu Antonína Koláčka se tento konkurz společnosti nijak nedotkne. (Nám však připadá zajímavé, že tzv. majitel společnosti, který chtěl investovat do energetiky v ČR jednu miliardu dolarů, může okamžitě po tomto prohlášení zkrachovat a jeho společnosti se to vůbec netýká, ale přece jenom pro jistotu dal k dispozici svou funkci prezidenta společnosti.) V návaznosti na tyto skutečnosti byly ve společnosti Appian v ČR následně provedeny změny v jejím řízení. K 1. srpnu ukončil Antonín Koláček své působení ve funkci generálního ředitele v Mostecké uhelné společnosti a začal pracovat pouze v dozorčí radě. Tato změna byla způsobena změnou řízení společnosti. A k témuž datu se také stal generálním ředitelem Appian Group v České republice.

Na konci měsíce června byl založen nadační fond Most naděje, který hodlal finančně podporovat charitativní zařízení katolické církve a projekty pro mládež. Fond byl založen společností Synergo Europe CZ, která patří do finanční skupiny Appian, jež ovládá Mosteckou uhelnou společnost. Hned při založení tohoto fondu se stal budoucí ministr zahraničí Cyril Svoboda členem jeho správní rady. Fond v době jeho založení řídil Antonín Koláček a jeho spolupracovník Vasil Bobela.

V září opustil Antonín Koláček křeslo předsedy představenstva a generálního ředitele Mostecké uhelné společnosti, kde byl nahrazen Lubošem Měkotou. Koláček měl zůstat pouze předsedou dozorčí rady a posunout se do čela Appian Group.

V září začal Koláček také zvyšovat tlak na vládu ohledně odprodeje jejího podílu ve společnosti Škoda Holding. Zajímavé je, že ve stejném čase se k tomuto tlaku přidali i škodováčtí odboráři a ředitel společnosti Martin Roman, kteří, jak se zdálo, věděli, že pouze skupina Appian je pro Škodovku tím nejlepším partnerem. Odboráři si však mohli alespoň částečně oddechnout až v druhé polovině října, kdy dozorčí rada ČKA vybrala jako možného investora americkou investiční skupinu Appian Group. Antonín Koláček se již v té době osvědčil jako člověk s velmi přesným odhadem vývoje energetiky v zemích východní Evropy, když předpověděl: „V rámci rozšíření EU lze očekávat modernizaci energetiky v nových členských státech i v zemích bývalého východního bloku. Tam se otevírají další tržní příležitosti.“ Vývoj ukázal, že měl v té době velmi dobrý odhad, nebo naopak velmi přesné informace od skutečných zájemců o ŠKODU HOLDING.

V měsíci listopadu připravil ministr financí Bohuslav Sobotka pro vládu materiál s názvem Stabilizace hnědouhelného průmyslu a návrh privatizace majetkové účasti státu v Severočeských dolech, v níž navrhuje jejich prodej firmě Appian Energy – jako jedinému zájemci – za 2,6 miliardy korun. Ve stejném čase žádal vládu o odstátnění i generální ředitel Sokolovské uhelné František Štěpánek. Ten však žádal o umožnění manažerské privatizace.

Na konci měsíce listopadu prohlásil president Jacques de Groote společnosti Appian Group, že v březnu roku 2003 hodlá ze své funkce odstoupit, aby se mohl plně věnovat svým osobním soudním sporům. Před odchodem však ještě hodlá doporučit všem neznámým akcionářům svého nástupce.

Před koncem roku 2002 byla konečně zveřejněna i doporučení předložená poradci premiéra Vladimíra Špidly. Pro nás snad není ani tolik zajímavé, co jsou tito lidé premiérovi schopni poradit, ale co je spojuje s Antonínem Koláčkem. Tři z jeho poradců působili dříve ve Všeobecné sociální pojišťovně Vyšehrad společně s Koláčkem. Jednalo se o Zdeňka Linharta a Víta Samka, kteří byli v té době mimo jiné ve vedení Bankovního fondu penzijního nadlepšení, a premiérovu hlavní poradkyni, jeho bývalou náměstkyni z Ministerstva práce a sociálních věcí, Jarmilu Škvrňovou. Všeobecná sociální pojišťovna, která byla v té době již nefunkční, působila jako správce několika penzijních fondů. Mimo jiné i Penzijního fondu Vyšehrad, který zkrachoval již v roce 2002. V jeho dozorčí radě byl jako její místopředseda uváděn v letech 1998 a jako předseda od roku 2000 další Špidlův poradce, Ivo Baštýř, který mimo jiné působil jako ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Pro zajímavost ještě uvádíme, že ještě v roce 1997 držela 97 % akcií Penzijního fondu Vyšehrad akciová společnost G.E.N., která původně patřila odborovým svazům, od nichž ji koupila další postodborová společnost Cimex Holding. Dalším velmi zajímavým poradcem premiéra Špidly je i rektor Vysoké školy finanční a správní Vladimír Čechák. Pro úplnost dodáváme, že tato škola patří Antonínu Koláčkovi. V této souvislosti je také třeba připomenout Koláčkovy velmi dobré vztahy s lobbistou Janem Dobrovským, který umí komunikovat s ministry Mlynářem, Grossem, Rychetským a Sobotkou. Právní služby mu zajišťuje kancelář Radka Pokorného, který má také velmi dobré kontakty na špičky sociální demokracie.

Když se nám podařilo popsat propojení Koláčka s premiérovými poradci, snad nikoho nepřekvapí, že to byli právě odboráři plzeňské Škodovky, kteří požádali premiéra, aby zařadil dne 2. 12. 2002 na jednání vlády prodej státního podílu Škody Holding strategickému investorovi, firmě Appian Group. O týden později bylo rozhodnuto. Vláda prodala 49 % zadlužené plzeňské strojírny Škoda Holding společnosti Appian Group za 350 milionů. Ke stoprocentnímu ovládnutí společnosti v té době chybělo Koláčkovi koupit více jak 50% balík akcií společnosti od konkurzního správce, kterému za něj nabízel 450 milionů korun. Koláček se také zavázal uhradit směnky za Škodovkou, které držela ČKA, ve výši 1,8 miliardy korun, a to v době jejich splatnosti, tj. v březnu 2003. Nad tímto rozhodnutím vlády se diskutovalo o značné netransparentnosti při výběrovém řízení. Další zájemci si totiž stěžovali, že v podstatě neměli možnost získat dostatek informací o skutečném stavu hospodaření Škody Holding a.s.

V první polovině měsíce února 2003 převzala Appian Group od ČKA 48 % akcií Škoda Holding a po právní stránce se stala vlastníkem plzeňského strojírenského holdingu.

V březnu 2003 došlo k výměně člena dozorčí rady společnosti ČEZ, Oldřicha Vojíře, a na jeho místo byl jmenován člen představenstva Severočeských dolů Jan Demjanovič (ten je v té době považován za přítele šéfa ODS Topolánka), který spolu se svými kolegy prosazoval tzv. manažerskou privatizaci dolů. Zajímavé na této zprávě bylo to, že Vojířovo odvolání prosazoval předseda ODS Mirek Topolánek. Touto výměnou ztratil Koláček svého člověka v dozorčí radě společnosti ČEZ.

V druhé polovině března 2003 se Koláčkovi podařilo dokoupit za 450 milionů korun i zbývající 52% podíl Škody Holding od správce konkurzní podstaty, čímž se společnost Appian Machinery AG stala jejím stoprocentním vlastníkem. Do tříčlenné dozorčí rady Škody Holding zasedli Jiří Diviš (předseda), Marek Čmejla (místopředseda) a Jaroslav Seemann. Oba prvně jmenovaní v dozorčí radě měli naplňovat záměry nového vlastníka, Jaroslav Seemann měl zastupovat zájmy zaměstnanců.

K 1. dubnu 2003 vypracovala pracovní skupina pro energetiku při krajské hospodářské a sociální radě Ústeckého kraje materiál o využití hnědého uhlí. V materiálu se uvádí, že od roku 1991 existují ekologické limity těžby, které vážou velké množství zásob uhlí, a pokud budou takovým způsobem odepsány, sníží resp. zkrátí výtěžnost Severočeské uhelné pánve o 20 %, resp. o 25 let. Materiál proto doporučuje přehodnocení stanovených ekologických limitů nejpozději v roce 2005. Podle Koláčka by se měl tento materiál stát základem pro teze vládní energetické politiky, ve které by se mělo počítat i se stavbou nových tepelných elektráren.

Ve stejném čase získala Mostecká uhelná společnost licenci na obchod s elektřinou, kterou začala odebírat za výhodnějších podmínek přímo od společnosti ČEZ, a ne jako do té doby od Severočeské energetiky (SČE). V této souvislosti se také hovořilo o připravované privatizaci Severočeských dolů a Sokolovské uhelné společnosti. Například poslanec za ODS Oldřich Vojíř prosazoval již v té době jako nejlepší řešení spojit severočeské hnědouhelné společnosti do jednoho holdingu se společností ČEZ, která je jejich největším odběratelem. Vládou bylo také oficiálně prohlášeno, že privatizace společnosti ČEZ není v dohledné době aktuální a že se odkládá na neurčito. K těmto závěrům vedla sociálně demokratickou vládu mimo jiné i velmi citlivá otázka české jaderné energetiky, jejíž plánovaný rozvoj má přímý vliv na těžbu hnědého uhlí, které velmi markantně ovlivňuje zaměstnanost v severních Čechách. Jen za rok 2002 v důsledku spuštění JETE, která ve zkušebním provozu vyrobila 5,4 terawatthodiny elektrické energie, by nahradila potřebu vytěžit 5,4 milionu tun hnědého uhlí. Ve skutečnosti však byl pokles těžby jen 4%, protože velmi výrazně vzrostl vývoz elektrické energie do zahraničí. Na tomto vývozu se vedle společnosti ČEZ velmi výrazně spolupodílela i firma Coal Energy, která sdružovala všechny tři severočeské hnědouhelné těžařské společnosti, a jejímž prostřednictvím se podařilo vyvézt tři terawatthodiny elektrické energie. V roce 2003 se předpokládal nárůst exportu o dalších 70 %.

Ke konci dubna 2003 se Antonín Koláček cítí zřejmě natolik finančně a politicky silný, že projevil zájem o odkup další strojírenské společnosti. Tentokráte se rozhodl získat generálního dodavatele výstavby Jaderné elektrárny Temelín, Škodu Praha a.s. V té době také prezentoval znovu svůj dlouhodobý zájem na odkoupení státního podílu v Severočeských dolech Chomutov. Pokud by uspěl, chtěl postavit novou tepelnou elektrárnu na Mostecku z důvodu zajištění odbytu svého uhlí. Na její výstavbě se měla pochopitelně podílet Škoda Holding.

Společnost ČEZ, která v té době procházela velmi zásadní vnitřní reorganizací, spojila dvě samostatná vedení jaderných elektráren Temelín a Dukovany do samostatného odboru jaderné energetiky, který se stal v podstatě z dlouhodobého hlediska jejím nejdůležitějším úsekem. Po spuštění Temelína totiž vzrostl podíl výroby elektřiny ČEZu z jádra z 28 na 45 %, ale počet pracovníků v jaderné oblasti do konce roku 2004 má klesnout o 450 zaměstnanců – na plánovaný počet 2200 lidí. K těmto razantním změnám podnik přistoupil i z toho důvodu, že přestože konsolidovaný čistý zisk společnosti činil sedm miliard tři sta milionů korun, bylo to proti roku 2001 o půl miliardy méně. O značných nákladech společnosti svědčí i ten fakt, že si v roce 1996 půjčila na financování ekologických programů částku 2,772 miliardy korun. V dubnu tohoto roku byla u Evropské investiční banky uzavřena záruka na tuto půjčku. Tuto záruku uzavřelo celkem deset renomovaných bank a hlavním aranžérem transakce byla Sumito Mitsui Banking Corporation Europe Limited. V rámci těchto možností se společnost rozhodla předčasně splatit třímiliardovou emisi dluhopisů se splatností až v roce 2008, které společnost emitovala na zahraničních trzích, protože v té době mohla získat od Evropské investiční banky finanční prostředky za lepších úrokových podmínek. Možná to byl i přístup k levnějším úvěrovým prostředkům, který vedl management společnosti ČEZ k zámyslu vystavět nové tepelné elektrárny, v nichž se mělo i nadále spalovat hnědé uhlí. Jen do tepelné elektrárny Tušimice, uzavřené před pěti lety, byla společnost rozhodnuta investovat zhruba 45 miliard korun. I v souvislosti s touto plánovanou investicí prohlásila elektrárenská společnost, že si do dvou let, tedy do roku 2005, najde vhodného dodavatele paliva, který bude schopen garantovat dodávky paliva minimálně do roku 2060. Celkem chce společnost investovat do výstavby nových tepelných elektráren v rozmezí deseti let částku 160 miliard korun a většinu zakázek hodlá svěřit domácím dodavatelům. Tato gigantická investice, která je vázaná na předpoklad dodávek paliva do roku 2060, se nám jeví jako nesmyslná, pokud budeme věřit oficiálním materiálům o zásobách hnědého uhlí na našem území, které očekávají jeho vyčerpání do roku 2025–2030, nedojde-li ke zrušení ekologických limitů těžby. V přímém rozporu s oficiálními vládními prohlášeními o stavu dostupných zásob hnědého uhlí se nám jeví jako pravděpodobnější neoficiálně získané informace, že zásoby pod dnes vytěženými povrchovými doly jsou dostatečné na dalších 60 let. Tento geologický průzkum byl prováděn v druhé polovině osmdesátých let minulého století a jeho výsledky jsou v držení skupiny osob blízkých otci současného sociálně demokratického poslance Hojdara. Ke smůle tehdy nejvýraznějšího privátního hráče při těžbě hnědého uhlí Antonína Koláčka, který ovládá těžební společnost jménem Mostecká uhelná společnost, se tyto zásoby vysoce kvalitního uhlí vyskytují v oblasti, která je v současné době ovládána státní firmou Severočeské doly. Právě tyto dvě společnosti jsou existenčně závislé na odběru své více než padesátiprocentní produkce společností ČEZ. Zatímco Severočeské doly očekávají, že pokud budou vystavěny nové tepelné elektrárny, bude do nich dodávat své zásoby hnědého uhlí právě ony. Tento předpoklad je logický i proto, že ČEZ má v této společnosti svůj majetkový podíl, který je největší hned po majoritní většině v držení FNM.

Dalším problémem hnědouhelného hornictví byla v té době absence jasné státní energetické politiky, která by jasně určila limity těžby hnědého uhlí. Poslední jasně stanovené limity těžby byly schváleny v roce 1991, které jasně určily hranice, kam až se může těžit. Představitelé hnědouhelné lobby však od té doby nepřetržitě tlačí na všechny vlády, aby tyto hranice těžby byly posunuty, a oni se tak dostali k zásobám téměř jedné miliardy tun uhlí v hodnotě zhruba 400 miliard korun, které leží pod mosteckými obcemi Horní Jiřetín a Černice. Právě zpřístupnění těchto zásob by těmto společnostem umožnilo těžit téměř až do konce tohoto století. Tyto snahy však vždy tvrdě narážely na odpor skupiny energetiků a průmyslníků, jejichž zisky se odvíjejí od rozvoje atomové energetiky. Všichni odborníci jsou přitom schopni se v té době dohodnout pouze na dlouhodobé prognóze, že spotřeba elektrické energie bude v následujících sedmi letech stoupat v průměru o dvě procenta, a že je předpoklad, že se její spotřeba zpomalí až v roce 2011, a to na růst zhruba 1,5 %.

O tom, jakou důležitost přikládala vláda společnosti ČEZ, jasně svědčí její rozhodnutí z konce dubna 2003, kdy se rozhodla posílit svůj vliv na řízení společnosti vytvořením řídícího výboru složeného ze zástupců ministerstev financí a průmyslu a Fondu národního majetku. Na zmíněný řídící výbor čekalo množství problémů, mezi které bezpochyby patřil i problém výběru vhodné lokality pro vybudování trvalého úložiště jaderného odpadu do roku 2018. Výstavba tohoto zařízení má předpokládaný rozpočet 50 miliard korun, na fondu pro jeho výstavbu, kam odvádí provozovatel jaderných elektráren část svých zisků, byly v roce 2003 však pouze 3 miliardy korun. V rámci tohoto výrazného nepoměru se předpokládalo, že bude muset dojít ke zvýšení odvodů společnosti ČEZ do fondu, a tím že dojde ke zdražení elektrické energie.

Na konci dubna odešel ze své funkce výkonného ředitele jaderné elektrárny Temelín ing. František Hezoučký, který byl znám jako jeden z hlavních zastánců dostavby Temelína. Ve funkci jej nahradil ing. Jiří Vágner. Hezoučký se měl stát novým českým zástupcem v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. Hezoučký býval v posledních letech často za své proatomové postoje kritizován jak domácími, tak i zahraničními odpůrci tohoto druhu energetiky. Mezi jeho nejvýraznější oponenty patřila i hornorakouská vláda, která i v roce 2003 vyčlenila ze svého rozpočtu finanční prostředky pro protiatomové aktivisty ve výši asi 6,5 milionu korun. Je pochopitelné, že tento rozpočet by nestačil pro organizování takových masových protestů, kterých jsme byli v posledních letech svědky. V této souvislosti se objevily spekulace, že daleko větší finanční prostředky pro protestní akce ze svého rozpočtu má pravidelně uvolňovat Antonín Koláček z Mostecké uhelné společnosti. Tato společnost – na rozdíl od dalších dvou těžařských společností, které měly svou produkci smluvně orientovanou jiným směrem – byla spuštěním JETE přímo ohrožena, protože pokud by v jeho důsledku došlo ke snížení odběru hnědého uhlí společností ČEZ, jako první by to postihlo právě Mosteckou uhelnou společnost. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se její majitel Antonín Koláček tak vehementně ucházel o koupi státního podílu v Severočeských dolech, které jsou částečně vlastněny společností ČEZ, s níž také mají dlouhodobou smlouvu o odběru svého uhlí. Vláda v souvislosti s prodejem státních podílů v Severočeských dolech a Sokolovské uhelné společnosti dne 23. 4. 2003 schválila Návrh spoluúčasti státu na dokončení restrukturalizace uhelného průmyslu a uložila ministrům obchodu a financí zpracovat a do 30. června 2003 předložit návrh způsobu nakládání s majetkovou účastí státu v uhelných společnostech. Při prodeji majetkových podílů neměla hrát hlavní roli nabízená cena, ale to, aby nový majitel byl schopen garantovat strategické cíle státu v připravované energetické politice. Nový potenciální majitel měl poskytnout záruku strategického rozvoje ovládnuté společnosti, rozvahu investic do obnovy technologických celků, závazků za zahlazení následků hornické činnosti a jasné závazky v oblasti stability sociální a zaměstnanecké politiky v regionu. V té době byl již ministrem průmyslu a obchodu ing. Milan Urban, který byl vždy vnímán jako prodloužená ruka Stanislava Grosse. O něm je známo, že měl vždy své zájmy ve společnosti ČEZ, a také že měl velmi blízko k Antonínu Koláčkovi. Aby však Gross mohl své zájmy ve společnosti ČEZ náležitě hájit, potřeboval ve společnosti obsadit post jejího ředitele, na němž ale v té době ještě seděl ing. Jaroslav Míl, který se ovšem své funkce nechtěl vzdát dobrovolně. Z toho důvodu se na policii znovu otevřelo jeho vyšetřování týkající se údajné zpronevěry v řádech desítek milionů korun při výstavbě nového sídla společnosti v Praze. Dále byl Jaroslav Míl pod silným tlakem zahraničních energetických společností E.ON a RWE, které se jej za pomoci svých kontaktů ve vládě snažily donutit k prodeji podílů ČEZu v distribučních společnostech právě jim. Tlak byl úspěšný a ing. Jaroslav Míl, jenž si v té době zřejmě nedokázal přesně vyhodnotit, která ze zájmových skupin má největší vliv, se v rámci povinnosti vyplývající z rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž rozhodl k prodeji menšinových podílů v získaných energetikách. V té době se také uvažovalo o prodeji Severočeské distribuční společnosti, protože právě v severních Čechách bylo mnoho odběratelů, kteří dostali licenci na obchod s elektřinou, a mohli tedy nakupovat potřebnou energii přímo od společnosti výrobce, aniž byli vázáni odběry od distribuční společnosti.

Dne 5. května 2003 podepsala společnost ČEZ s ČSOB smlouvu pro přípravu emise tuzemských dluhopisů v celkové výši 30 miliard korun. Tyto volné finanční prostředky totiž společnost potřebovala nejen k plánované výstavbě nových elektráren, ale také ke svému dalšímu strategickému rozvoji směrem na východ. Na začátku května totiž představitelé společnosti oslovili dopisem FNM Slovenské republiky, v němž projevili zájem o odkoupení podniku Slovenské elektrárne, se kterým před rozpadem federace tvořil ČEZ společný podnik. Tento zájem byl podporován i českou vládou, která tuto akvizici považovala za důležitou součást své energetické politiky. V podstatě se mělo jednat o přelomovou akci, kdy se stát poprvé od roku 1990 snažil koupit nějaký podnik v cizí zemi.

Na konci května 2003 připustil ministr průmyslu Milan Urban, že jaderná elektrárna Temelín není ještě dostavěna a že se uvažuje o výstavbě dalších tří bloků. Dále prohlásil, že jaderná elektrárna Dukovany, jejíž životnost se plánuje do roku 2025, bude z největší pravděpodobností nahrazena dalším jaderným zdrojem. V tomto čase také získala společnost ČEZ stavební povolení na výstavbu skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu jaderné elektrárny Dukovany. Energetická politika vlády, která v té době vznikala, počítala jak s dalším využíváním jaderné energie, tak i se zrušením těžebních limitů na hnědé uhlí. Tato koncepce, která na jednu stranu hovořila o nedostatku vlastních zdrojů pro výrobu energií, však na druhou stranu připouštěla, že ČR vyváží více jak jednu třetinu své produkce do zahraničí, a i přesto nebude mít o elektrickou energii při součastných výrobních kapacitách až do roku 2015 nouzi. Podle nezávislé studie International Energy Agency by měla spotřeba elektřiny dokonce dále klesat a v roce 2010 by měla padnout až na polovinu současné spotřeby, s čímž ale vládní návrh vůbec nepočítá, viz předešlý text. V této souvislosti je možné vyslovit hypotézu o tom, zda se vláda pod rouškou své nové energetické politiky, která je jednoznačně zaměřena na další předpokládané zvyšování vlastní spotřeby elektřiny na území ČR, nesnaží řešit problémy stagnující výroby našeho těžkého průmyslu a hrozící nebezpečí nezaměstnanosti v průmyslových regionech. V rámci diskusí o nové energetické politice prohlásil ministr průmyslu Milan Urban, že si stát hodlá ponechat majoritní podíl v energetické společnosti ČEZ minimálně do roku 2006. Plánuje však, že by v dohledné době prodal až 16 % ze svého 67,6procentního podílu na kapitálovém trhu.

V této době vydala společnost ČEZ prohlášení, že by se nebránila tomu, aby majoritní podíl v Severočeských dolech Chomutov získala americká investiční skupina Appian Group. Společnost ČEZ totiž začala plánovat výstavbu nové tepelné elektrárny. Její první blok má být spuštěn do deseti let, a má to být první krok, který povede k obnově zastaralého zařízení ČEZ. Celkem chtěla společnost ČEZ do výstavby těchto nových elektráren investovat 160 miliard korun, a to v průběhu 10 až 20 let, tedy v období, kdy mají dosloužit stávající tepelné elektrárny. V té době vedení ČEZu připouštělo, že je připraveno na tuto akci uzavřít alianční smlouvu s dalšími investory. Jako s hlavním partnerem se počítalo se společností Appian Group. Tato nabídka byla Appianu pravděpodobně učiněna z toho důvodu, že se společnost ČEZ bála, aby tato společnost neinvestovala již několikráte zmíněnou miliardu dolarů do nových tepelných elektráren, a tím nevytvořila ve výrobě elektřiny společnosti ČEZ vážnou konkurenci. Nikdy sice nebylo jisté, že Appian skutečně tyto finanční prostředky ovládá, ale pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo to jednou takovou investici, než s jakou počítala společnost ČEZ. Další výhodou na straně Appianu bylo i vlastnění celé MUS – na rozdíl od ČEZu, kterému patřilo je 36 % Severočeských dolů Chomutov. Navíc se mohl reálně obávat, že pokud se Koláčkovi skutečně podaří získat státní podíl v této společnosti, stane se reálně nejsilnějším hráčem na trhu hnědého uhlí, a jeho dalším logickým krokem bude snaha o ovládnutí tepelných elektráren společnosti ČEZ. Případně výstavba vlastních tepelných elektráren, což by vedlo k tomu, že by majoritní vlastník společnosti ČEZ, tj. český stát, pravděpodobně rozhodl, že se žádných dalších 160 miliard do tepelných elektráren společnosti ČEZ investovat nebude.

V popředí zájmu proto i nadále zůstávala privatizace severočeských uhelných společností, o které začaly projevovat zájem i zahraniční investoři. Jednalo se například o britsko-americkou společnost International Power, Northland Power a společnost Atel, ve které má podíl francouzská společnost Electricité de France (jež se neúspěšně také ucházela o privatizaci společnosti ČEZ) a nový vlastník Transgasu, německá RWE. Z českých subjektů měl zájem o Sokolovskou uhelnou například Karbon Invest, který vlastní OKD. Dalšími zájemci byly společnosti J&T a Penta ze Slovenska a další tuzemská finanční skupina PPF. Konkrétní nabídku však v té době předložil vládě pouze Antonín Koláček za Appian.

Společnost ČEZ pod vedením tehdejšího generálního ředitele ing. Jaroslava Míla měla v té době značné ambice – opětovně se pokoušela proniknout na slovenský a polský energetický trh, a dokonce prezentovala svůj zájem o získání státního podílu v Severočeských dolech Chomutov. Pokud by se jí však nepodařilo společnost získat, hodlala prosadit do smlouvy o prodeji takové podmínky, které by jí zajistily stabilitu při dlouhodobých odběratelských vztazích. Také Ministerstvo průmyslu a obchodu navrhovalo pro tuto privatizaci značná omezení. Například veřejné soutěže by se mohl zúčastnit pouze majitel hnědouhelných dolů, který však nesměl vlastnit konkurenční těžební nebo distribuční firmu v sousedních zemích. Na základě této podmínky tak ze soutěže předem vypadly německé energetické společnosti E.ON nebo RWE. V podstatě otevřeně se v té době hovořilo o tom, že celý tendr je postaven na míru společnosti Appian Group Antonína Koláčka. Protože další vládní omezení prakticky nedávala šanci na přihlášení žádné jiné společnosti než té, která provozovala důlní činnost s kapacitou těžby alespoň dva miliony tun ročně, a to po dobu pěti let, a měla zkušenosti se sanačními a rekultivačními pracemi. Nesměla být také propojena se subjektem, který dopravuje a distribuuje zemní plyn a ropu v množství, jež by mohlo nahrazovat hnědé uhlí. Z podmínek sice později vypadlo omezení pro české firmy těžící černé uhlí (OKD), ale ani tato změna podmínek vážně neohrožovala ty, kteří si sami pro sebe veřejný tendr připravili. Management OKD byl následně Policií ČR zatčen, bylo mu sděleno obvinění, a tím pádem byl z možnosti zúčastnit se výběrového řízení na hnědouhelné doly de facto vyloučen. Při tomto velmi razantním odstavení konkurence se však pravděpodobně jednalo spíše o hájení zájmů a vyřizování si osobních účtů vlivného podnikatele Martina Ulčáka, který chtěl prostřednictvím manažerské privatizace ovládnout Sokolovskou uhelnou společnost.

Pro další vývoj událostí, které budeme dále popisovat, je však potřeba vědět, že na rozsáhlé hnědouhelné sloji v severních Čechách v současné době provádějí těžební práce tři na sobě nezávislé společnosti, což v důsledku prodražuje těžbu. Proto se také v posledních letech všechny společnosti navzájem snaží ty druhé ovládnout.

Dne 17. 6. 2003 schválila valná hromada Mostecké uhelné společnosti své zrušení bez likvidace a převedení svého jmění na hlavního akcionáře, společnost Ležáky a.s. Dalším rozhodnutím bylo schválení návrhu na převzetí jmění. Toto schválil hlavní a jediný akcionář společnosti Ležáky a.s. – firma Appian Energy AG. K těmto krokům došlo proto, aby se usnadnila řídící činnost, protože od tohoto dne již nebylo třeba svolávat valnou hromadu, neboť veškeré řízení společnosti se bude nyní odvíjet pouze od rozhodnutí hlavního akcionáře.

Ve stejné době se objevily informace, že vedení společnosti ČEZ se snaží lobbovat u ministra životního prostředí Ambrozka, aby v žádném případě nesouhlasil s prolomením ekologických limitů těžby hnědého uhlí, o což naopak usiloval Koláček. Lobbing proti Koláčkovi byl na vládní úrovni tak silný, že Ministerstvo průmyslu a obchodu muselo dokonce přepracovat svůj návrh prodeje Sokolovské uhelné a Severočeských dolů Chomutov takovým způsobem, aby z tendru nebyly vyloučeny všechny společnosti kromě Appianu. Pro změnu podmínek byl jak premiér Špidla, tak i Stanislav Gross.

V červenci 2003 vrcholila reklamní kampaň proti provozu jaderné elektrárny Temelín. Kampaň byla oficiálně vedena pověřencem Horního Rakouska pro otázky jaderných zařízení Radkem Pavlovcem. Kampaň byla po odborné stránce vypracována rakouskými mediálními agenturami Youngstaers a Com Com, financována pak oficiálně byla z rakouských veřejných prostředků pod názvem „Raději přemýšlej“. Mezi další Pavlovcovy aktivity patřilo i organizování petice „Konec privilegií jaderné lobby“ (ve které bylo podle našeho názoru velmi fundovaně popsáno skryté dotování jaderné energetiky českým státem). V tomto prohlášení byl také vznesen požadavek, aby si provozovatel jaderných elektráren sám nesl náklady na likvidaci jaderných odpadů:

• Žádné křížové subvence pro ztrátové exporty z nepotřebných jaderných elektráren.
  
• Urychlené otevření trhu s elektrickou energií, aby si všichni spotřebitelé mohli vybrat svého dodavatele.
  
• Žádné ručení daňového poplatníka za likvidaci jaderných elektráren a radioaktivních odpadů. Zajištění všech budoucích nákladů dostatečnou dotací do nezávisle spravovaných fondů, aby prostředky zůstaly zachovány i v případě úpadku provozovatele jaderných elektráren.
  
• Havarijní plánování a ochrana před následky havárií v jaderných elektrárnách musí být zajištěny v celé České republice a uhrazeny z prostředků provozovatele jaderných elektráren, společnosti ČEZ.
  
• Dodržování atomového zákona a úprava zákonů tak, aby byla zajištěna práva občanů. Současný stav nehorázným způsobem zvýhodňuje jaderný průmysl.
  
• Zavedení odpovědné energetické politiky, která sází na efektivní využití energie, kombinovanou výrobu elektřiny a tepla a rychlé zvýšení podílu obnovitelných zdrojů.
  
• Provedení reformy Energetického regulačního úřadu (ERÚ), aby mohl splňovat roli nezávislé instituce, která by skutečně ochránila zájmy spotřebitelů proti zájmům monopolu.

Tato kampaň probíhala – „asi náhodou“ – ve stejné době, kdy Antonín Koláček vedl mediální kampaň, prostřednictvím které se snažil tlačit na vládu, aby přijala státní energetickou koncepci v takové podobě, aby tam byl zakotven rozvoj hnědouhelného hornictví a prolomení ekologických limitů jeho těžby. Podle Koláčka je možno toto odvětví zachránit pouze tak, že mu stát odprodá svůj podíl v Severočeských dolech.

V této napjaté době se koncem července 2003 dopustil ing. Jaroslav Míl profesní chyby tím, že začal veřejně a velmi důrazně prosazovat zájmy společnosti, kterou řídil, v privatizačním procesu Severočeských dolů Chomutov. Začal také požadovat, aby případný nový vlastník dolů, ještě dříve než podepíše smlouvu o koupi se státem, byl povinen podepsat smlouvu se společností ČEZ. Ve smlouvě se měl nový nabyvatel zavázat k tomu, že bude společnosti ČEZ dodávat uhlí za stávající cenu, i pokud dojde k očekávanému poklesu těžby o 20 až 25 %. Na základě těchto skutečností a vzhledem k jeho zřejmé neochotě ke sponzorským aktivitám vůči vládním politickým stranám došlo k jednání premiéra Špidly s předsedou ODS Topolánkem, během něhož se dohodli na jeho odvolání.

Na začátku září 2003 bylo v rámci urovnání politických sporů mezi poslancem za ČSSD Josefem Hojdarem a premiérem Špidlou jmenovanému nabízeno místo generálního ředitele společnosti ČEZ, ten však tuto nabídku odmítl. (Pokud jde o Josefa Hojdara, připomínáme, že se jedná o jednoho z nejbližších spolupracovníků Antonína Koláčka.)

Dne 10. září 2003 schválila valná hromada společnosti Škoda Praha a.s. (o kterou se v dubnu roku 2003 ucházel Antonín Koláček) navýšení svého základního jmění započtením pohledávky ČEZ vůči společnosti. Tím se zvýšil majetkový podíl ČEZu ve společnosti ze 30 na 69 %, a společnost tak ovládla svého hlavního dodavatele technologií pro atomové elektrárny. O pár dní později se objevila zpráva o tom, že Škoda Energo podepsala se společností ČEZ kontrakt na rekonstrukci parní turbíny v jaderné elektrárně Dukovany ve výši 1,5 miliardy korun. Tato společnost je ovládána společností Škoda Holding, pro kterou to je tuzemská největší zakázka od jejího vzniku v roce 1993. Dále bylo dojednáno, že od února 2005 do května 2008 zmodernizuje a vymění Škoda Energo ve všech čtyřech blocích JE Dukovany nízkotlaké díly u osmi turbín. Projekční a konstrukční práce byly zahájeny v říjnu 2003. Celková výše investic do Dukovan má do roku 2011 dosáhnout 19 miliard korun.

Na konci září 2003 došlo k dlouho očekávanému sdělení obvinění ing. Jaroslavu Mílovi, Josefu Sedlákovi, Pavlu Hejkalovi a Františku Hezoučkému za to, že před dvěma lety porušili zákon při stavbě nového pražského sídla společnosti a svým jednáním měli poškodit společnost v řádech desítek milionů korun. V kuloárech se v této souvislosti spekulovalo, že šlo o sdělení účelové a tzv. na zakázku, které mělo umožnit Stanislavu Grossovi obsadit si post generálního ředitele ČEZ svým člověkem.

Dne 30. 9. 2003 se v Mostě konala konference Hnědé uhlí v Mostě, kde její účastníci ostře napadli vládu za její liknavost při přijímání státní energetické koncepce, která by prolomila ekologické limity těžby, a tím umožnila hnědouhelným společnostem plánovat další rozvoj a investice. Naproti tomu ve stejném časovém období prohlásil ministr životního prostředí Libor Ambrozek, že jeho resort nepodpoří rušení těžebních limitů na hnědé uhlí z roku 1991, i když toto zrušení požaduje Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje. Zbytečnost rušení těchto limitů byla nepřímo potvrzena i generálním ředitelem Jaroslavem Mílem, který prohlásil, že společnost ČEZ v roce 2003 vyvezla historicky největší množství energie v rozsahu 19 terawatthodin. Pro doplnění uvádíme, že jde o ekvivalent 19 milionů vytěženého a energeticky zpracovaného hnědého uhlí. Jen za první pololetí 2003 přitom společnost ČEZ vyvezla 39 % své celkové produkce elektřiny.

V polovině října 2003 byla vláda podrobena velmi ostré kritice ze strany Evropské unie za svou ochranářskou politiku při prodeji hnědouhelných dolů, kdy v podstatě vyloučila ze soutěže veškerou možnou zahraniční konkurenci.

A protože se Jaroslav Míl nepoučil ze svých chyb z léta roku 2003, tj. ze zasahování do privatizace Severočeských dolů Chomutov, které bylo téměř příčinnou jeho odvolání, rozhodl se dne 14. 10. 2003 přihlásit společnost ČEZ do veřejné soutěže o tuto těžební společnost.

Dne 22. 10. 2003 bylo oficiálně oznámeno ministrem průmyslu a obchodu ing. Milanem Urbanem, že je nespokojen s prací ing. Míla a že zástupci státu se jej na zítřejší valné hromadě pokusí odvolat. V tomto postupu byl podporován i ministrem financí Bohuslavem Sobotkou, který byl zásadně proti tomu, aby si státní podnik ČEZ kupoval majoritu v dalších státních podnicích, jako jsou Severočeské doly Chomutov a Sokolovská uhelná. Jedním z důvodů byla i ta skutečnost, že ministr financí počítal se stažením části zisku společnosti ČEZ ve výši 7 miliard korun pro potřeby státního rozpočtu, v čemž mu Míl ze své pozice ředitele a předsedy představenstva bránil. Druhým důvodem byl jeho požadavek, aby společnost ČEZ již v roce 2004 ukončila splátky za nákup státních podílů v distribučních společnostech, i když podle platné smlouvy mělo dojít k zaplacení až v roce 2005. Protože zástupci státu jako většinového vlastníka společnosti ČEZ byli jednotní, byl ing. Jaroslav Míl dne 23. 10. 2003 z funkce předsedy představenstva odvolán. A o den později jej nově vzniklé představenstvo ve složení Petr Vobořil, Josef Sedlák, David Svojitka a Pavel Hejkal odvolalo i z místa generálního ředitele. Tato skutečnost byla oficiálně komentována tak, že představy státu a vedení společnosti se rozcházely v pohledu na priority ve strategických investicích společnosti. Ministr Urban připustil, že ČEZ má podle jejich představ investovat v energetice, a ne nakupovat hnědouhelné doly. Jeho tvrzení o potřebě investic do energetických projektů se nám zdá dosti protismyslné, protože jak výše uvádíme, ministr financí Sobotka naopak požadoval vyvedení téměř všech volných finančních prostředků ze společnosti do státního rozpočtu. Tento velmi rozporuplný postup vlády se však nelíbil odborářům společnosti ČEZ, kteří pravděpodobně po dohodě s Mílem začali vládu velmi silně kritizovat za to, že jejich podniku chtěla znemožnit účast v soutěži o hnědouhelné doly. V této souvislosti začali dokonce vládu obviňovat z korupce a vyhlásili stávkovou pohotovost.

Politici ODS na čele s Martinem Římanem se též připojili ke kritice vlády a za odvoláním Míla viděli vyhovění tlaku uhelné lobby. Všichni společně pak velmi často dávali do souvislosti takové pojmy jako vláda, korupce a Antonín Koláček. Ke kritice vlády se přidala také KSČM, která se jasně postavila za odboráře. Mediální publicita Mílova odvolání byla pro vládu natolik negativní, že se již na konci října začalo proslýchat, že doly možná privatizovány vůbec nebudou. K těmto závěrům jistě přispívala i aktivita odborářů ČEZu, kteří se spojili do jednoho šiku s odboráři ze Sokolovské uhelné a Severočeských dolů, jejichž lídři se sešli 29. 10. 2003 v elektrárně Prunéřov, aby se poradili o dalším společném postupu. Dohodli se, že budou i nadále veřejně kritizovat vládu za to, že nezodpovědně nakládá se státním majetkem, a také na tom, že podají na vládu žalobu, pokud vyloučí společnost ČEZ ze soutěže o hnědouhelné doly.

O tom, za jak důležité považovala vláda zabránění společnosti ČEZ v zamýšlené privatizaci hnědouhelných dolů, svědčí to, že i přes značně medializovanou kritiku svého postupu ze strany vládní opozice a energetických odborů rozhodla Vládní komise o vyřazení společnosti ČEZ ze soutěže. Na základě této skutečnosti začali odboráři připravovat stížnost na stát a pokračovali ve stávkové pohotovosti. Podnět k prošetření postupu privatizace severočeských dolů pak podali na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a na Nejvyšší kontrolní úřad, a též jej poslali do Hospodářského výboru parlamentu ČR. O dalších společných krocích proti neprůhledné privatizaci hnědouhelných dolů opětovně jednali dne 25. 11. 2003 v Mostě, kde byl přítomen i předseda hospodářského výboru a poslanec za ČSSD Josef Hojdar. Na zasedání se dohodli, že odvolají stávkovou pohotovost pouze tehdy, pokud by vláda privatizaci dolů buďto zrušila, nebo pozastavila. Podle nich totiž nese toto výběrové řízení stopy korupčního jednání a u prodeje státního podílu Severočeských dolů Chomutov je jednoznačně preferována společnost Appian Group. Pokud by tak vláda nechtěla učinit, nevyloučili odboráři ani svůj vstup do generální stávky. Ve svém oficiálním prohlášení dokonce obvinili ministry Stanislava Grosse a Cyrila Svobodu z korupce, kterou dokládali např. na tom, že Cyril Svoboda je v představenstvu nadačního fondu Mosty naděje, jehož zřizovatelem je Appian Group. (Svoboda se na základě těchto obvinění na konci listopadu ve vládě prohlásí za podjatého v privatizaci Severočeských dolů rozhodovat.) Grossovi vyčítali, že jeho manželka Šárka zase získala tutéž společnost jako sponzora pro své podnikatelské aktivity. Gross se sice podjatý v rozhodování necítil, ale příjemná mu tato publicita nebyla, neboť odbory také uváděly, že vláda při privatizaci dolů rozhodovala na základě nepravdivých informací, které jí předložil ministr Milan Urban, jenž je velmi úzce politicky a kariérně svázán s ministrem vnitra Grossem. Premiér Špidla byl zase obviňován z toho, že vlastní rukou upravoval podmínky tendru tak, aby co nejvíce vyhovovaly Koláčkovi.

Jedním z důvodů tak silné angažovanosti odborářů byl pravděpodobně i fakt, že pokud by Koláček Severočeské doly Chomutov získal, následovalo by podle odborářů propuštění asi 2000 zaměstnanců. Jestli to byla pravda, nebo bylo s odboráři jen manipulováno, to sice nevíme, ale každopádně začala publicita této privatizace být pro vládu celospolečenským problémem. Když se za zrušení výběrového řízení vedle vládní opozice, energetických odborů a zástupců Evropské komise postavil i předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch, vláda se pravděpodobně začala bát o podporu tohoto svého vlivného politického spojence a začalo se proslýchat, že si nedovolí doly prodat skupině Appian Group, a že než by je dala do rukou slovensko-české skupině Penta, tak celý tendr raději zruší.

Těsně před koncem roku 2003 pohrozili odboráři z dolu Paskov výstražnou stávkou, kterou chtěli dát najevo svůj nesouhlas se zrušením dlouhodobých odstupných, pokud budou muset přestat pracovat ze zdravotních důvodů. K jejich požadavku se chtěli stávkou připojit i horníci z OKD. Tito nespokojení odboráři prohlásili, že je sociální demokracie zklamala, a pokud nebude ochotna upravit již učiněné kroky v sociální oblasti, svaz vyzve své členy a všechny zaměstnance k bojkotu sociální demokracie a ostatních stran vládní koalice. Protože se jednalo o další nesouhlas odborů s vládní politikou, musela tato situace vytvářet na již tak křehkou vládní koalici značný tlak, který byl ve sněmovně dále podporován opozičními stranami, jež kvůli privatizaci hnědouhelných dolů svolaly mimořádnou schůzi sněmovny, když byl ve Sněmovně přehlasován návrh opozice na zrušení výběrového řízení na prodej hnědouhelných dolů. Zmíněná publicita s náznaky vládní korupce se stále držela v popředí zájmu.

Ve stejném časovém období byli obviněni představitelé společnosti Karbon Invest ze zneužití informací v obchodním styku. Tato společnost se ucházela o koupi státního podílu v Sokolovské uhelné. V této souvislosti je také třeba poznamenat, že i Antonín Koláček z Appian Group byl v té době již několik měsíců vyšetřován za svou hospodářskou trestnou činnost.

V těchto souvislostech poprvé připustil premiér Špidla možnost zastavení privatizace dolů. To však vůbec neubralo na síle protestům odborářů ke stávkové pohotovosti organizací ČEZu a Severočeských dolů Chomutov a přidalo se i vedení Odborového svazu energetiků. Odboráři současně vyzvali Českomoravskou konfederaci odborových svazů (ČMKOS) a Asociaci svobodných odborů, aby se připojily k požadavkům odborářů ČEZu a Severočeských dolů. Odboráři měli taktéž podporu v parlamentním klubu KSČM, jehož člen Pavel Kováčik interpeloval kvůli důlní privatizaci premiéra Špidlu. Klub této strany také oficiálně vyzval premiéra k zastavení této problematické privatizace.

Dne 5. 12. 2003 oznámila společnost OKD, jejíž představitelé byli obviněni z hospodářských trestných činů, že odstupuje ze soutěže o privatizaci státního podílu v Sokolovské uhelné společnosti. I tlak na Antonína Koláčka se nadále stupňoval. Společnosti Penta a J&T oznámily, že pokud vyhrají tendr na odkup státního podílu v Severočeských dolech Chomutov, budou dále usilovat o koupi podílu Mostecké uhelné společnosti. V této souvislosti prohlásili, že se nedomnívají, že by tato společnost měla mít příliš vysokou cenu, protože její hospodářské výsledky jsou upravovány. A na ceně by mohla získat pouze zařazením do většího monopolního celku. Odbory zase pro změnu začaly vytvářet tlak na vládu, aby odvolala svého zmocněnce pro severozápadní Čechy Vlastimila Aubrechta. Odborům se totiž nelíbilo, že těžebnímu průmyslu nerozumí a že stojí na straně Antonína Koláčka. Předseda ČMKOS Milan Štěch opětovně vyzval vládu k zastavení privatizace, protože pokud se tak nestane, bude i nadále eskalovat sociální napětí. O tom, že jeho slova byla v podstatě velmi prorocká, svědčí fakt, že i odboráři v jaderné elektrárně Dukovany se rozhodli kvůli svým platům v půli ledna 2004 vyhlásit stávkovou pohotovost, která nebyla odvolána ani po jednání se členy představenstva společnosti ČEZ. Stávková pohotovost naopak trvala po celý měsíc leden.

Dne 19. 1. 2004 se rozhodla ucházet o majoritní státní podíl v Severočeských dolech Chomutov i společnost PPF.

Dne 20. 1. 2004 jednali o privatizaci Severočeských dolů Chomutov a Sokolovské uhelné společnosti zástupci vládní koalice. Část ministrů v čele se Stanislavem Grossem navrhovala prodat pouze státní podíly v Sokolovské uhelné…

• ← Předchozí kapitola
• Následující kapitola →