Roky 1996–1999

V roce 1996 byl ing. Antonín Koláček vyslán Komerční bankou do statutárních orgánů Mostecké uhelné společnosti a.s., aby tam dohlížel na její 20% akciový podíl, který ve společnosti prostřednictvím svého Investičního fondu banka držela. Domníváme se, že na základě dalšího vývoje můžeme dnes odpovědně prohlásit, že se v té době nejednalo o náhodu, ale předem velmi pečlivě připravený plán, který měl vést k ovládnutí MUS soukromými osobami.

Mostecká uhelná společnost (dále jen MUS) byla na začátku roku 1997 společně se Severočeskými doly největší firmou v těžbě hnědého uhlí. Její podíl na trhu činil zhruba 38 % a čekal se další nárůst těžby, a tedy i zisku. Šlo o zdravou společnost, která nebyla „přeúvěrována“. V té době začíná probíhat jednání mezi FNM a vedením MUS o prodeji části státního akciového podílu společnosti do vlastnictví jejího vrcholového managementu. Uvažovalo se o podílu nepřesahujícím 15 %. Na základě rozhodnutí vlády se mělo prodat 34 % strategickému partnerovi a za splnění určitých růstových podmínek mohl management získat až 3 %. Toto rozhodnutí vlády ale narazilo na velmi tvrdý odpor vedení MUS. Tento odpor ještě zesílil po prohlášení členů kabinetu, že současné vedení se privatizace na svých postech již stejně nedočká. Ministr průmyslu Karel Kühnl na žádost předsedy FNM Romana Češky rozhodl o svolání mimořádné valné hromady, od níž se očekávalo, že provede razantní změny ve statutárních orgánech společnosti. Ministr financí Pilip byl jedním z těch, kteří podezírali představenstvo společnosti, že se snaží za vytunelované peníze státní akciové společnosti MUS skupovat její akcie a získat tak ve společnosti ještě před privatizací většinový podíl. Tato vysoce agresivní rétorika se ještě přiostřila po zjištění, že stát prostřednictvím FNM ovládá již pouze 46,29 % akcií MUS. Dále se zástupci státu pozastavovali nad velmi nestandardními investicemi MUS. Jednalo se například o investice do zahraničí, konkrétně o 1,86 miliardy Kč, které šly do irského otevřeného podílového fondu NEPIC.

Jednou ze společností, které skupovaly volné akcie, byla MV Invest, která byla personálně propojena se stávajícím managementem MUS. Tato společnost uskutečnila obchod s 1,715 milionu akcií v hodnotě více než 1 miliardy Kč.

Na základě toho podalo ministerstvo financí společně s FNM trestní oznámení na neznámého pachatele za zneužívání důvěrných informací v obchodním styku a pro porušování povinností při správě cizího majetku. Vedení uhelné firmy tehdy podle někdejších vrcholných představitelů Fondu národního majetku přelévalo peníze společnosti takovým způsobem, že mohly sloužit k její koupi. Šéfové FNM tehdy také obvinili Mosteckou, že nakoupila akcie neznámé společnosti Temacom za přemrštěnou cenu (ty během skupování vyskočily krátkodobě na třicetinásobek dlouhodobé ceny) od firmy Newton, za níž stál Koláček. Ten se však proti postupu členů vlády velmi razantně ohrazoval a tvrdí, že neví, kdo akcie skupuje, a odmítal být s touto aktivitou jakkoliv spojován.

Na pomoc státu při opětovném získání majority v MUS přispěchal místopředseda představenstva Synergo Suisse CZ Jan Prokeš, který nabídl FNM, že se se svými necelými 9 % přikloní při hlasování o získání kontroly nad MUS na jeho stranu. Jak se o pár dní později ukázalo, byl to ze strany ing. Prokeše pouze promyšlený tah k odvrácení pozornosti od vlastních investičních záměrů, protože později, dne 21. dubna 1998, tato společnost oznámila, že již vlastní 30 % akcií MUS.

Další největší vlastník akcií MUS po FNM, IF Komerční banky, odprodal v těch dnech svých 20 % neznámému kupci. Poslanec ČSSD Josef Hojdar také odmítl podezření, že by se on osobně podílel na skupování akcií MUS. Byl sice v představenstvu MUS jako zástupce starosty města Most, ale poté co město své akcie MUS prodalo, je rozhodnut z funkce odstoupit. Dalším velmi aktivním kupujícím byla firma Newton Financial Management Group, předsedou jejíhož představenstva byl Antonín Koláček. Této společnosti také svěřila MUS správu svých finančních a kapitálových aktivit ve výši téměř 3 miliard Kč, mimo jiné na nákup akcií strategických energetických firem. Jednalo se o získání podílu v distribuční společnosti Severočeská energetika, a.s. Na mimořádné valné hromadě v květnu 1998, která se konala v důsledku kapitálových machinací ze strany vedení MUS, se FNM nepodařilo dosáhnout odvolání představenstva ani členů dozorčí rady. Pouze se potvrdilo, že 49,98 % akcií důlní společnosti vlastní švýcarská investiční skupina Investenergy SA. Ta prostřednictvím i své domácí dceřiné společnosti Synegro Suisse CZ nakupovala akcie pro konečného investora, americkou Appian Group (která však v té době prokazatelně ještě vůbec neexistovala). Na této valné hromadě si naopak většinový vlastník zvolil do představenstva Ing. Vladimíra Kauckého ze Synergo Suisse CZ. Poslanec Hojdar opravdu na vlastní žádost z představenstva MUS odstoupil.

Po tomto „nepřátelském“ převzetí společnosti byl na žádost stávajícího managementu zpracován audit společností Delloitte & Touche, při němž se pochopitelně neobjevily žádné významné nedostatky.

Ing. Antonín Koláček dosedl na místo předsedy představenstva.

Pro další rozvoj společnosti vytyčil následné strategické cíle: rozvoj těžby, investice do energetiky a správa penzijního fondu. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že žádný z obou zástupců státu nebyl novými vlastníky vyměněn. Šlo o ing. Josefa Martišku z ministerstva průmyslu a JUDr. Jiřího Valtra z Fondu národního majetku.

Nový vlastník začal hned od začátku uplatňovat, velmi rezolutně, u státu nárok na vrácení dluhů za staré ekologické škody, které vznikly ještě před založením současných těžebních společností. U Mostecké uhelné se mělo jednat o částku přibližně 7,5 miliard korun. Tyto peníze měly být použity na rekultivaci okolní krajiny. Jejich velmi agresivní lobbing se nyní obrátil ke snaze o vytvoření energetické politiky státu, v níž by podle něj měla být zakotvena politika spalování fosilních paliv, čímž by se stala jedním z nosných pilířů celé energetiky. Jediným způsobem, jak mohla těžařská společnost vstoupit do energetiky, byla cesta nákupu hlasovacích práv k akciím energetických podniků od měst a obcí. Touto cestou se také MUS vydala. Skupované podíly jí mimo jiné umožnily získávat interní informace z energetiky. Na základě této snahy se členové vedení MUS snažilo navázat úzké kontakty s představiteli měst a obcí. To se jim podařilo například s Okresním úřadem v Mostě, se kterým se dohodli na finanční podpoře sportu, kultury, bydlení a podnikání.

Dne 9. prosince 1998 vzala vláda Miloše Zemana na vědomí dosavadní průběh útlumu těžby uhelného a rudného hornictví a schválila další spoluúčast státu na nákladech útlumu těžby. Z tohoto důvodu pokračovalo hrazení útlumu a nové usnesení v téže věci následovalo 8. září 1999. V této souvislosti upozorňujeme na značně se lišící názory vlády Miloše Zemana a Antonína Koláčka na další vývoj těžby hnědého uhlí. Zatímco vláda řeší útlumovou politiku hnědouhelného hornictví, snaží se Koláček prosadit energetickou politiku státu, ve které by hnědouhelné hornictví mělo být rozvíjejícím se průmyslovým odvětvím a mělo se podílet z 50 % na pokrytí energetické spotřeby České republiky.

V první polovině roku 1999 se ze strany MUS zvětšuje tlak na ministra průmyslu Grégra (ministr v letech 1998–2002), aby došlo k odprodeji zbývajícího státního podílu v Mostecké uhelné společnosti. K tomuto cíli využívají představitelé MUS argumentů jak o vysoké nákladnosti na útlumovou činnost, tak i o strachu odborářů z propouštění. V této vyostřené situaci je jim plně nápomocen i předseda odborů Richard Falbr. Na základě jednání došlo k dohodě mezi MUS a Ministerstvem průmyslu o založení Hornické revitalizační agentury. Do té stát a MUS vloží podle klíče 60:40 sto milionů korun. Znovu je vytažen ze strany MUS požadavek na dluh státu na revitalizaci ve výši 7,5 miliardy korun a deficit 600 milionů v rezervním fondu.

V této době si jsou představitelé MUS natolik jisti svou podporou odborových centrál, že se pokusí o prolomení ekologických limitů těžby a o posunutí uvedení jaderné elektrárny Temelín do provozu o deset až patnáct let. Jejich hlavním argumentem je, že při spuštění Temelína budou nuceni propustit polovinu zaměstnanců.

Dne 28. července 1999 jim jeden z jejich záměrů vychází: vláda sociální demokracie se na návrh ministra průmyslu dohodla se společností Appian Group na prodeji zbývajících 46,28 % akcií Mostecké uhelné společnosti vlastněných státem. Přitom se stát zavazuje, že utržené finanční prostředky vloží do Hornické revitalizační agentury. Cena prodávaného balíku byla vyčíslena na 650 mil. Kč. Přitom, ale nominální hodnota zmíněného státního podílu v té době činila více jak čtyři miliardy a samotný Koláček nabízel za tento podíl ještě v květnu téměř dvě miliardy korun.

Z 16 přítomných členů vlády hlasovalo pro prodej za těchto podmínek všech 16.

Získání MUS umožnilo skupině Antonína Koláčka začít s budováním palivoenergetického komplexu podle jejich představ.

Skutečnost úspěšné doprivatizace Mostecké uhelné společnosti americkou investiční firmou Appian Group rozpoutala diskusi o transparentnosti celého převodu:

• do roku 1997 byla společnost vždy v zisku zhruba v rozmezí okolo půl miliardy korun,
  
• v roce 1997, po té co Antonín Koláček svěřil správu financí skupině NEWTON, je generována ztráta 42 mil. Kč,
  
• rok 1998: ztráta 129 mil Kč,
  
• od roku 1997 se také zastavují veškeré investice do společnosti a začínají se rozvíjet finanční aktivity se společnostmi, které jsou personálně propojeny s členy představenstva:

  -- 2,3 miliardy skupině Newton,

  -- 300 milionů společnosti MV Invest,

  -- 123 milionů společnosti Quality leasing,

  -- 80 a 365 milionů Universal bance,

  -- 30 mil. společnosti BILBO a.s.; těchto třicet milionů korun je použito na vydání tří akcií v nominální hodnotě 10 000 000 Kč za jednu akcii. Bez zajímavosti není ani ta skutečnost, že do statutárních orgánů této společnosti jsou jmenováni právě tři zástupci státu v Mostecké uhelné společnosti v době „násilného“ převzetí společnosti Koláčkem. Jedná se o Josefa Martišku, Jiřího Valtra a Josefa Hojdara (poslanec ČSSD),

  -- 1,86 miliardy investic do irského fondu NEPIC,

  -- 421 mil. do Všeobecného vzájemného penzijního fondu.

Při vyhodnocení investic bylo v té době možno konstatovat, že investice přinesly menší zisk než při klasickém úrokování v jakémkoli peněžním ústavu a půjčky nebyly vůbec splaceny. Americký vlastník společnosti je s těmito investicemi nicméně natolik spokojen, že nevyměnil žádnou z odpovědných osob. (?!?) Zástupce státu v MUS v době divoké privatizace, JUDr. Jiří Valtr, pracuje v roce 1999 v MUS i nadále. Zástupce státu za ministerstvo průmyslu z roku 1997, ing. Josef Martiška, je členem statutárního orgánu MUS. Je také poněkud podezřelé, že Synergo Suisse CZ má velmi podobný název jako další firmy skupiny Synegro, ve kterých je Antonín Koláček ve statutárních orgánech.

Dne 22. října 1999 teprve vzniká společnost Appian Group, tj. tři měsíce poté, co této společnosti vláda Miloše Zemana prodala dne 28. října 1999 na základě návrhu ministra průmyslu Miroslava Grégra zbývajících 46,28 % Mostecké uhelné společnosti.

Zjišťuje se, že významný americký investor Appian Group, který má sídlit na adrese 1445 Pensylvania avenue, číslo kanceláře 525, ve Washingtonu, na této adrese nesídlí a není ji možné jakkoliv dohledat. Jediným známým představitelem společnosti v této době je někdejší výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Jacques de Groote, jmenovaný v roce 1999. Prohlašuje, že Appian Group je pro něj jen minulostí a že má vlastní podnikatelské aktivity.

Vyhodnocení do roku 1999

Situace na podzim roku 1999 po celkovém zprivatizování Mostecké uhelné společnosti nasvědčovala, že členové představenstva společnosti – a ing. Antonín Koláček osobně – se s využitím svých kontaktů v politice a za pomoci peněz, které ze společnosti MUS získali prostřednictvím jak dceřiných společností, tak i velice nestandardními finančními operacemi, stali faktickými vlastníky společnosti Mostecká uhelná.

• Následující kapitola →