Rozpory a skryté tváře Luďka Sekyry

Respekt, 03.02.2014

Co přinese nový byznysmen v české politice

Jen na zdech jeho horského apartmá ve Špindlerově Mlýně visí prvorepublikové plakáty v hodnotě několika milionů korun. Přitom firma, kterou vede, přišla v předchozích letech o bezmála dvě stě milionů korun a načas se ocitla ve ztrátě. On sám pravidelně jezdí do Oxfordu, kde debatuje o morálce a průhledném byznysu, v Česku je ale růst jeho firmy spjatý s nejbarvitějším obdobím zdejších korupčních časů. Developer Luděk Sekyra po nedávném přistižení in flagranti vystoupil ze stínu a přiznal touhu přibrat si k podnikání ještě svět politiky a moci.

Zdravím, tady jsem

Byli tři, sešli se před dvěma týdny v pražské luxusní restauraci Cantinetta Fiorentina, a když jejich schůzku náhodou vyfotil reportér Lidových novin, vysvětlovali ji každý jinak. Podle ministra průmyslu Jana Mládka (ČSSD) trojice dohromady řešila, kdo bude lidoveckým náměstkem na jeho úřadě. Druhý přítomný, šéf lidovců Pavel Bělobrádek, s tím souhlasí, až na to, že náměstka prý probíral jen on sám s Mládkem, zatímco třetí vyfocený muž je „přišel jen pozdravit“. Tímto návštěvníkem byl podnikatel a milionový sponzor lidové strany Luděk Sekyra, podle něhož se nemluvilo o žádných náměstcích, ale „obecně o politice“.

Rozdílné výklady vzbudily pozornost, ale ať už šla řeč o čemkoli, pro Luďka Sekyru mělo prozrazení schůzky jasný dopad: muž, který dlouhá léta dával přednost životu v ústraní, se náhle stal veřejnou figurou. Jeho probuzený zájem o politiku přitom může mít různá vysvětlení. Například to může být riziková investice související s rozsáhlými lukrativními parcelami na Rohanském ostrově v Praze, které podnikatel před několika lety získal za nabídku více než jedné a půl miliardy korun, avšak krize je proměnila v obtížně splatitelnou past: k úniku z ní by se Sekyrovi mohla hodit pomoc spřátelených politiků a státem garantovaná výstavba. Je tady však i druhá varianta. Sekyra říká, že mu nejde o zištné osobní cíle, ale o zlepšení politiky – a proto se do ní zapojil.

Nelze přitom vyloučit, že to tak skutečně je. Podnikatel se stal sponzorem KDU-ČSL v minulých letech, poté co lidovci vypadli z parlamentu a vzhledem k nízkým preferencím nic nenasvědčovalo tomu, že by se do něj mohli zase vrátit. Tři a půl milionu, které jim Sekyra dal, přišlo do stranické pokladny prostřednictvím transparentního účtu. I proto dnes každý o jeho propojení se stranou ví a může si snadněji ohlídat případný střet zájmů. Pro dobrou věc se Sekyra navíc neangažuje jen v Česku.

Jeden z nejsečtělejších českých podnikatelů, jehož koníčkem je studium antických filozofů a který hltá – a často rád cituje – nejnovější politologické či ekonomické bestsellery v originále, před časem začal finančně podporovat nadané studenty při studiích v Oxfordu. Sám se přitom nyní na jedné z tamních kolejí pokouší napsat vědeckou práci právě na téma vztahu etiky, morálky a politiky. „Chci tu férové prostředí pro byznys, to je důvod, proto se angažuji,“ říká developer. Při vší úctě k jeho kladům však věc může být složitější. Protože Luděk Sekyra, jak dokazuje celý jeho život, je mužem celé řady rozporů.

Výhra jménem Rohan

Jestli dnes někdo dopodrobna zná, jak tu funguje symbióza mezi velkým byznysem a partajní politikou, je to Luděk Sekyra. Štíhlý muž s modrýma očima, který se rád obklopuje drahým uměním a zařizuje si bydlení ve skleněném domě od slavné architektky Evy Jiřičné, totiž toto soužití zblízka studuje už od začátku devadesátých let. A dá se říci, že je studentem úspěšným: hodnota jeho firmy se odhaduje na tři miliardy korun, zaměstnává desítky lidí a práci dává dalším stovkám, zvládá i takové podnikatelské dovednosti, jako je schopnost vyhrávat ve zdejších podmínkách ty největší stavební tendry, jež se tu v posledních letech vypisovaly. Jako byla například v roce 2008 soutěž o zmíněné parcely na Rohanském ostrově.

Svého času představovala ta výhra v soutěži skutečně výhodný obchod. Teď po pár letech ale zároveň ilustruje nelehkou pozici, v níž se nyní Sekyra nachází. A nejde jen o nutnou potřebu získaný pozemek zastavět a zaplatit za jeho pronájem a následný odkup parcel. Samotná výhra v zakázce totiž nesvědčí pouze o úspěchu a rozvoji Sekyrovy firmy, ale je v ní schovaný i rébus některých Sekyrových způsobů a metod podnikání, které z něj dnes dělají vlivného byznysmena.

Základní fakta jsou jasná: do tendru, jejž vypsal pražský magistrát pod vedením tehdejšího primátora Pavla Béma před necelými šesti lety, se Sekyra přihlásil společně s dalšími šestnácti zájemci. Vzhledem k tomu, že poskytl nejvyšší cenovou nabídku – přes jednu a půl miliardy –, zvítězil. I když tehdejší radní tvrdili, že podnikatel začne okamžitě magistrátu za získané území posílat pravidelné splátky, později vyšlo najevo, že byl od této povinnosti na čtyři roky osvobozen. „Kdybych věděl, že zaplacení bude odloženo, nabídl bych vyšší cenu,“ kritizoval pak tuto „finanční úlevu“, o níž prý v přihlašování do tendru nemělo padnout ani slovo, v HN jeden ze Sekyrových neúspěšných konkurentů Serge Borenstein.

Soutěž Sekyra vyhrál v době, která je mezi odborníky na veřejné zakázky označovaná za „velmi problematickou éru“ pražské radnice – především kvůli zcela neprůhlednému rozhodování o osudu veřejných peněz. „Řada zakázek se připravovala a zadávala v rámci klientelistického systému. Vše nasvědčuje tomu, že byly šité na míru,“ popisuje Radim Bureš, expert na veřejné zakázky z nevládní organizace zabývající se úplatky ve veřejném prostoru Transparency International. Doklady, že tomu tak skutečně bylo, máme dnes pouze zprostředkované. Jak například víme z uniklých policejních odposlechů telefonů, rozdělování části velkých městských zakázek – v zákulisí stavebních kuloárů se spekuluje, že i tu na Rohanský ostrov – domlouval lobbista Roman Janoušek. Tendry bez vědomí zastupitelstva řešil přímo s primátorem Bémem a v telefonech mluvili kódovanou řečí, zřejmě z obavy, že by mohli být nahráváni policií. Faktem ale je, že podnikatel Sekyra, který se s Janouškem kamarádil, dosáhl stamilionových obratů své firmy ještě v éře před dobou vlády primátora Béma.

Nástup časů Kolibříka a Mazánka (jak si Bém s Janouškem v telefonu říkali) ho nicméně zastihl ve chvíli, kdy chtěl dál expandovat a své podnikání rozšířit, v čemž mu pomohlo i získání Rohanského ostrova. Jedny z posledních velkých a zcela volných ploch na metru blízko pražského centra slibovaly možnost velkorysé zástavby a zisk velkých peněz. Není přitom vyloučené, že Sekyra se s nejvyšší cenovou nabídkou mohl skutečně trefit, zároveň je však možné i to, že dopředu věděl o možnosti odložení splátek od lobbistů kolem primátora a byl tak vůči konkurentům ve značné poziční výhodě.

„S panem Janouškem jsem se vídal, ale o žádných zakázkách jsem se s ním nebavil,“ říká k tomu sám developer. „Co se týká těch časů, samozřejmě jsem mohl být jakoby disident a rozhodnout se pro morálně absolutní hledisko. Když ale nechcete firmu, kterou roky budujete, položit, nemůžete si to dovolit. I proto jsem se snažil zakázky získat. Začaly se přitom objevovat tendence rozhodování zpoplatňovat. Nikdy jsem však neporušil zákon. Vše jsem si vydobyl kvalitními projekty a svojí prací.“

Ich spreche Deutsch

Patří ke zvláštnostem Luďka Sekyry, že to, co u řady lidí může znít jako nepatřičné vychloubání, na něj celkem sedí. Už jako vysokoškolský student patřil mezi premianty, kteří lpěli na co nejlepším ohodnocení a znalostech. Byť cestu vzhůru, kterou mu to umožňovalo, promyšleně mixoval s využíváním dobových pravidel. Aby mohl například získat práci na domovské právnické fakultě, rozhodl se ve velmi mladém věku vstoupit do komunistické strany. „Šlo o pragmatické rozhodnutí, protože jinak bych nemohl dělat, co mě bavilo,“ vysvětluje.

K jeho rozporné osobnosti ale patří, že svoji dobře promyšlenou kariéru minimálně jednou ohrozil nezištným a ve své době nebezpečným krokem. O prostředí právnické fakulty měla dlouhodobě intenzivní zájem Státní bezpečnost, jež se během Sekyrova studia zaměřovala na přednášky některých svobodomyslnějších učitelů. Mezi ně patřil i Sekyrův profesor Ján Gronský. Právě jeho Sekyra jednou upozornil, ať si dá při svých vystoupeních větší pozor, protože se mezi studenty říká, že jeden z nich na něj donáší. „Hodně mi tím pomohl, víc jsem se hlídal a StB na mě nemohla,“ říká Gronský.

Sám Sekyra nicméně dost riskoval. Stačilo, aby se politická policie nějak dozvěděla – z odposlechu, z prořeknutí či od některého z rozsáhlé sítě svých agentů – o jeho zrádné neloajalitě, a mohl padnout do nemalých problémů. Pro StB by nebylo těžké zařídit jeho rychlý konec na škole, nebo by ho tajná policie mohla začít vydírat a nutit ke spolupráci. „Profesora Gronského jsem si vážil a nechtěl jsem, aby měl potíže. Proto jsem mu to pověděl,“ vzpomíná Sekyra, proč tehdy podstoupil riziko a překonal strach. Na fakultě pak Sekyra působil jako odborný asistent i krátce po revoluci, tak jako tisícům dalších lidí ale i jemu učarovaly nové možnosti soukromého podnikání.

Takže když dostal nabídku z nově vzniklé advokátní kanceláře právníka Milana Bakeše, kam ho doporučil jejich společný známý, dlouho neváhal. „Chtěl jsem získat jiné zkušenosti a zažít něco nového,“ vysvětluje Sekyra, proč si udělal advokátní zkoušky a místo teoretického bádání začal v terénu hájit různé klienty. A tady se jeho dráha poprvé proťala s jeho současným byznysem. S přibývajícími porevolučními restitučními spory začalo chodit do Bakešovy advokátní kanceláře čím dál více lidí žádajících zpět své ukradené domy, zastupování části z nich přebíral Sekyra. V jeho agendě byli především zahraniční klienti z Rakouska a Německa, neboť čerstvý advokát uměl jako jediný mezi svými kolegy v kanceláři dobře německy. Tahle znalost západního jazyka měla v časných porevolučních letech cenu zlata a popostrčila jeho úspěch. Za Sekyrovým informačním náskokem stáli rodiče, kteří úzkostlivě dbali na synovo co nejlepší vzdělání včetně studia jazyků. Na hodiny němčiny tak Sekyra chodil už při střední škole. V pozdějších letech se sám učil ve volných chvílích ještě anglicky a italsky. Na začátku devadesátých let, kdy tu cizí jazyky snad kromě ruštiny neovládal téměř nikdo, měl tak Sekyra jasnou výhodu.

A nešlo jen o domluvení se s klienty. Velká část z nich se rekrutovala z řad realitních investorů z ciziny a Sekyra z debat s nimi nasával informace z jejich branže, což se mu velmi hodilo, když se rozhodl skončit s advokacií a vydat se do neprobádaných developerských vod. „Moc lidí se tomu tenkrát nevěnovalo a já ucítil šanci, že bych v tom se svými znalostmi mohl prorazit,“ říká. V roce 1993 založil svoji developerskou firmu zaměřenou na nákup a projektování pozemků pro stavby a postupně ji začal zvětšovat.

Úvěry na projekty Sekyra čerpal od rakouské banky GiroCredit, k níž se dostal opět přes své zahraniční zákazníky. Někteří z nich totiž měli v bance účty a Sekyra tak jejich prostřednictvím přicházel do styku s cizími bankéři. Zřejmě díky doporučení některého ze spokojených klientů jej banka brala jako důvěryhodného podnikatele a začala stále více financovat jeho byznys. Díky úvěrům z GiroCredit a později z jejích nástupnických bank mohl Sekyra po celá devadesátá léta rozšiřovat svoji společnost, což úspěšně dělal, a postupně z ní vytvořil jednu z největších firem v Česku.

Haló, volá Mrázek

Zásadní zlom, a to nejen pro Sekyru, přišel ovšem po roce 1998, kdy se k moci opoziční smlouvou dostala Zemanova vláda a tandem dosavadních politických protivníků ČSSD-ODS zcela změnil podmínky pro byznys. Šlo o dobu, kdy premiérovi poradci v čele s Miroslavem Šloufem udržovali kontakty se šéfem podsvětí Františkem Mrázkem a konzultovali s ním například privatizaci různých důležitých podniků. O tom, kdo uspěje ve státních tendrech a soutěžích, začaly rozhodovat různé neformální vztahy. Vzhledem k tomu, že klientelismus začal prorůstat do všech odvětví byznysu, nemohl se logicky vyhnout ani Sekyrovi.

A nevyhýbal se mu ani on sám. Jak dnes opět víme z policejních odposlechů, jedním z těch, kdo udržovali kontakty s Mrázkem, byl i Sekyra. Řešil s ním, jak získat jednu z největších stavebních firem – IPS, jež mohla znásobit hodnotu jeho podnikání. „Řekl mi to Íčko,“ svěřuje se Sekyra v jednom z telefonátů Mrázkovi, že právě dostal neveřejnou informaci od tehdejšího místopředsedy Poslanecké sněmovny Ivana Langera, že vedle něj má o IPS zájem ještě švédská firma Skanska. Mrázek volání svého známého vyslyšel a začal – jak víme z jiného policejního šetření – vyvíjet nátlak na tehdejší akcionáře IPS (akcie držely fondy Komerční banky, Živnobanky a České spořitelny), aby firmu prodali Sekyrovi, a ne konkurenci.

Jindy zase policisté zachytili, jak si Sekyra volá přímo s Langerem. „Tlaky Skansky jsou obrovský. Nedalo by se něco dělat?“ A Langer mu odpovídá: „Chtělo by to získat čas. Budu honit náměstka ministra financí.“ Zda to skutečně politik udělal, není jasné. Stejně jako to, jestli to byla právě spolupráce s ním a Mrázkem, co Sekyrovi nakonec pomohlo IPS načas získat. Faktem je, že v boji o IPS byl nakonec úspěšný on. Ve stejné době přitom Langer obdržel dvoumilionovou půjčku na rekonstrukci svého domu v Olomouci. A to od Sekyrova obchodního partnera Ivana Kyselého.

Sekyra i Langer vždy odmítali, že by jejich spolupráce stála na korupčním pozadí, půjčku označovali za nesouvisející náhodu a vzájemné telefonáty vysvětlovali snahou udržet důležitou firmu v českých rukou, tedy u Sekyry. „S některými lidmi, které bych si sám nevybral, jsem se musel naučit komunikovat, když měli vliv na mé podnikání. Šlo o složitou dobu, dnešní období je mi samozřejmě bližší,“ říká Sekyra. Podobnými slovy hodnotí i éru primátora Béma, v níž, jak už bylo řečeno, získal svoji největší výhru i kouli na noze zároveň – Rohanský ostrov.

Krize totiž před časem vtrhla i do jeho oboru a Sekyra podobně jako další developeři nyní naráží na nezájem o nové byty či kanceláře. V důsledku toho se už několik let téměř nikde nic většího nebuduje, a to platí i pro Rohan. Sekyra a jeho firma jsou tak pod tlakem faktu, že parcely, za jejichž pořízení se zavázali investovat hodně peněz, leží ladem a nepřinášejí zisk.

Udělám to, čestné slovo

V takové situaci mohou politici sehrát pro Sekyru důležitou roli. Nově jmenovaná vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala kvůli rozhoupání pořád ještě nerozmrzlé ekonomiky k masivním investicím do infrastruktury včetně vybudování různých veřejných staveb. A první projekty se už rýsují. Například lidovecký ministr kultury Daniel Herman nedávno oznámil, že by chtěl oživit slavnou Chobotnici – stavbu navrženou architektem Janem Kaplickým pro nikdy neuskutečněný projekt Národní knihovny. Mezi politiky se jako o možné parcele pro knihovnu spekuluje právě o Rohanském ostrově, tedy o Sekyrových parcelách.

Kdyby si erár od něj pozemky na postavení Chobotnice odkoupil, znamenalo by to pro podnikatele důležitou finanční injekci. Nyní je nicméně obtížné říci, zda se vláda pod vlivem Hermanova ministerstva rozhodne skutečně blob na Rohanském ostrově vybudovat. „Ve hře je řada míst, kde by ta stavba mohla vyrůst,“ říká o svém návrhu sám Herman, možnost Rohanského ostrova však přímo nevylučuje. Ministr je ovšem díky své minulosti kněze a šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů považován za respektovanou osobnost a je těžké si představit, že by svoji autoritu lehce vyměnil za pomoc stranickému sponzorovi.

Bez ohledu na to, zda si jeden ministr udrží či neudrží svůj dosavadní čistý štít, je faktem, že řada podnikatelů a znalců se teď netají s pocitem, že na politické scéně převládá snaha vytvářet v Česku průhlednější a férovější prostředí pro byznys. To je nadějné, skutečnost ale ukázala, že pravidla je poměrně snadné změnit. Není tak vyloučeno, že v budoucnu může být Luděk Sekyra opět postaven před rozhodnutí, jakou ze svých tváří ve zlomové situaci vytáhnout. „Člověk se vyvíjí,“ shrnuje developer. „Kdyby se ty poměry měly vrátit, uvažoval bych možná i o konci podnikání. Udělám vše, aby k tomu nedošlo.“

• ← Předchozí kapitola