Ze stejného těsta: pekař a jeho fízlové

James de Candole, 15. 11. 2014

Proč se Andrej Babiš obklopuje vysokými policejními důstojníky a komunistickými kontrarozvědčíky?

Čekání na rozsudek: Andrej Babiš před slovenským soudem v roce 2014. Výmluvný snímek Jana Kollera z ČTK ilustruje aroganci muže, který nikdy právo nectil.

„Mladý a ambiciózní pracovník s určitou praktickou zkušeností s prací v komerční sféře.“ Těmito slovy popisuje před třiceti lety agent komunistické kontrarozvědky svého kolegu z Petrimexu Andreje Babiše.

Z úst profesionálního lháře nikdy nezazněla větší pravda. Během posledních dvou let do obchodního konglomerátu, politického hnutí a ministerského týmu českého ministra financí nastoupily bratru dva tucty vysokých policejních důstojníků, pracovníků komunistické kontrarozvědky a agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti. Tak mi vycházejí počty založené na veřejných zdrojích informací.

Pokud k tomu připočtete samotného Andreje Babiše, najdete v jeho týmu nejméně pětadvacet osob s portfoliem dovedností, které zahrnuje utajené získávání a zpracovávání informací, zpravodajské hry a ‚boj proti vnitřnímu nepříteli‘.

Je vcelku legitimní se ptát, proč pravděpodobný příští premiér české vlády (jeho ANO 2011 dnes v průzkumech s nějakými 35 % preferencí s přehledem drtí konkurenci) nachází zalíbení v lidech s tak pochybnou zručností.

Důvody jsou tři: osobní loajalita, pragmatismus a potřeba. Než se ale pustíme do jejich analýzy, nebude od věci si v krátkosti připomenout, jak se z Andreje Babiše vlastně stal miliardář.

Na počátku 80. let minulého století pracoval Babiš ve státním podniku Petrimex, což byl monopolní dovozce ropných produktů a chemikálií pro Slovenskou socialistickou republiku. V roce 1990 byl jmenován náměstkem generálního ředitele a do roku 1993 už seděl v představenstvu.

V témže roce založil Petrimex pobočku pod názvem Agrofert. O dva roky později byl Agrofert v tichosti rekapitalizován obskurní švýcarskou společností Ost Finanz & Investment, čímž Petrimex fakticky ztratil nad Agrofertem kontrolu. Babiš opustil Petrimex vysokým obloukem, na krku s žalobou (neúspěšnou), že nechal podíl Petrimexu v Agrofertu za zády mateřské firmy rozpustit. A krátce nato už patří 100% podíl v Agrofertu Babišovi a po švýcarské firmě ani pes neštěkne.

Kde Ost Finanz & Investment vzala prostředky na rozpuštění podílu Petrimexu v Agrofertu, je dodnes zahaleno tajemstvím. Vše, co k tomu je Babiš ochoten prozradit, je, že peníze poskytli ‚přátelé ze Ženevy‘. Babiš svůj manévr následně do omrzení opakoval, až vytvořil konglomerát více než 200 firem: tajuplná třetí strana vstupuje do hry, rozpouští podíl Babišova partnera, a Babiš přebírá stoprocentní kontrolu.

Ze stejného těsta

Andrej Babiš nebyl žádnou obětí komunismu. To ani zdaleka. Jako manažer jednoho ze státních podniků zahraničního obchodu, známých jako ‚pézetky‘, byl jedním z mála vyvolených, kteří profitovali na totalitním systému, který většinu jeho spoluobčanů zotročoval a ožebračoval.

Názor bratislavského soudu, že Babiš s komunistickou Státní bezpečností vědomě nespolupracoval, nic neznamená. Podstatné je, že po čtvrt století v něm jeho výchova jako příslušníka komunistické nomenklatury zřejmě spouští pocity uspokojení a soucítění (a nikoli odporu), octne-li se v přítomnosti lidí stejného zrna. Tito lidé jsou uhněteni ze stejného těsta jako on a nikdy jej nebudou odsuzovat.

Dnes je Andreji Babišovi všeobecně přisuzována nálepka nejzarputilejšího potírače korupce ve státě. Přesnější by bylo napsat, že Babiš si protikorupční hnutí přivlastnil, podobně jako si přivlastnil Agrofert – s pomocí mnohých kamarádíčků v komunistické a postkomunistické rozvědce a státních zpravodajských službách.

Tak třeba Libor Široký, předseda dozorčí rady Agrofert Group: V roce 1981 nastoupil do složky komunistické kontrarozvědky, která se specializovala na ‚boj s vnitřním nepřítelem‘. Tato složka úzce spolupracovala se sovětskou KGB na likvidaci disentu.

Široký byl důstojníkem 4. oddělení 10. správy, které se zabývalo ‚ideologickou diverzí a emigrací‘. Obzvláště se zajímala o mírové iniciativy na Západě. Kolik lidí skončilo díky Širokého píli a pracovním úspěchům za mřížemi, dnes nikdo neví.

Široký se pak odebral pracovat jako právník pro ČKD Služby, kde se seznámil s Dagmar Negrovou, pozdější finanční ředitelkou Agrofertu. Byla to zřejmě Negrová, kdo Širokého přivedl k Babišovi, když sháněl nějakého spolehlivého právníka. Ten si ho najal a Široký se brzy stává fasádou pro skryté vlastníky oné výše zmíněné osudové švýcarské firmy, jejímž prostřednictvím Babiš ‚odklonil‘ Agrofert od Petrimexu.

Pak tady máme Radmilu Kleslovou, šéfku pražské organizace ANO 2011, která vodí loutku jménem Adriana Krnáčová, takto novou pražskou primátorku. V letech 1988–1990 sloužila Kleslová jako důstojnice komunistické kontrarozvědky s odpovědností za nábor a výcvik agentů pro práci na Západě.

Kleslová byla členkou představenstev v různých agrofertích firmách a pracovala pro Babiše jako politická vyjednavačka, ukotvená v sociálně demokratické straně, jež až do nástupu ANO 2011 rukou společnou a nerozdílnou s ODS vládla této zemi po uplynulá dvě desetiletí.

Ne všichni Babišovi fízlové jsou bývalí komunisté. Karel Randák kope za Babiše zhruba od roku 2011 a vždy se mu dařilo držet se dostatečně stranou, aby neohrozil své hlavní poslání – totiž legitimaci Babišova osvojení si české politiky, a hlavně svou image bojovníka proti korupci bez bázně a hany. Randák býval ředitelem české zahraniční rozvědky a také kdysi sloužil v BIS, která se zaměřuje na ekonomickou kriminalitu a organizovaný zločin.

Sledovat a najímat

Druhým důvodem, proč Babiš tolik lne k vyšetřovatelům a špionům je pragmatismus. Takoví lidé jsou bezesporu užitečným nástrojem pro byznysmena, který obchoduje v takovém rozsahu se státem a zkorumpovanými politiky, kteří jej řídí.

Jejich úkol je ale daleko zásadnější, než jen pomáhat Babišovi v jeho bohatnutí. Takoví lidé jsou především nedocenitelní pro politika, který má v krvi touhu po absolutní moci a odpor ke kolektivním způsobům jednání.

Do této chvíle už Babišovi pomohli zdiskreditovat některé z jeho prominentních politických soupeřů, zejména někdejšího premiéra české vlády Petra Nečase, který byl v roce 2013 dotlačen k demisi poté, co se ukázalo, že vedoucí jeho kanceláře Jana Nagyová, jež byla zároveň i jeho milenkou, úkolovala šéfy zpravodajských služeb sledováním premiérovy manželky.

Pokusy udělat z této červenoknihovní šaškárny ohrožení národní bezpečnosti nevyzněly příliš přesvědčivě. Skandál kolem Nagyové přesto vydláždil Babišovi cestu na politické výsluní, neboť dodal na váze jeho ‚nepolitickému‘ vystupování. Až se jednou historikům otevřou archivy z této doby, bezesporu vyjde na povrch, že tahle provokačka nebyla jen tak nějaká obyčejná policejní rutina.

Rekrutování vysokých policejních důstojníků a špionů je pro Babiše velmi výhodným způsobem, jak si pojistit svůj vzestup k politické moci. V systému založeném na liberálních demokratických principech, jako je třeba zásada dělby moci, je to zároveň ovšem způsob velmi nečestný.

Je jen dokladem Babišova cynismu, když po každém zlanaření nějakého takového policejního důstojníka do agrofertího týmu přijde Andrej s vysvětlením, že dotyčný nemohl svou práci vyšetřovatele dělat pořádně kvůli korupci v policejním sboru a zasahování politiků do jeho práce. V jeho očích jsou tito lidé tím, že je angažuje, osvobozeni; dostávají od něj šanci naplno uplatnit svůj potenciál.

Jenže potenciál k čemu? Bližším pohledem na práci těchto vyšetřovatelů zjistíme, že to, čím jsou pro Babiše tito lidé zajímaví, je jejich profesionální schopnost shromažďovat kompromitující informace na jeho politické a podnikatelské konkurenty.

Nejpozoruhodnějším vyšetřovatelem na Babišově výplatní listině je Jiří Veselý, do nedávna člen představenstva a ředitel vnitřní bezpečnosti firmy. Před nástupem do Agrofertu v roce 2011 Veselý pracoval 20 let u policie, naposled jako zástupce ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK).

Pak tu máme Tibora Lévaie, šéfa bezpečnosti agrofertích drůbežáren (ti, kdo viděli ‚Slepičí úlet‘, chápou, že drůbeží byznys policejní profíky pro dohled nad slepicemi prostě potřebuje. Okamžitě je napadne, kdo tu asi hraje paní Tweedyovou?). Lévai rovněž pracoval v ÚOKFK a později v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Podílel se na vyšetřování několika kauz, v nichž figuroval Andrej Babiš; žádná z nich k ničemu nevedla.

Libor Kazda je novým ředitelem Finančního analytické útvaru MF (FAÚ). Před připojením se k Babišovu týmu počátkem roku 2014 sloužil 17 let u policejního sboru, kde od roku 2008 vedl plzeňskou pobočku ÚOKFK. Babišovi ho doporučil Veselý, pod nímž sloužil.

Bronislav Schwarz je poslancem za ANO 2011. U policie pracoval 20 let. Předsedá komisi, která vede sáhodlouhé vyšetřování kauzy Opencard – výkladní skříň komunální korupce, která byla použita k likvidaci mnohých politických rivalů ANO v Praze.

Schwarz je také místopředsedou bezpečnostního výboru PS PČR a členem parlamentní komise pro dohled nad BIS. Sněmovna ho koncem roku 2013 zbavila imunity a vydala ho trestnímu stíhání pro vniknutí do cizího domu bez povolení k prohlídce a nasazení pout jeho obyvatelům, kterého se měl dopustit jako policejní šéf v Mostě.

Dále tu máme Oldřicha Hluška, českokrumlovského lídra ANO 2011. Odsloužil si svých 15 let u českobudějovické pobočky ÚOOZ a pracoval také na kauze Opencard. V březnu 2013 podal krkolomné obvinění na tehdejšího primátora prahy Bohuslava Svobodu a dalšího pražského radního Tomáše Hudečka, který se později stal Svobodovým nástupcem, v souvislosti s jejich údajnou rolí v tunelu, který byl vykopán dávno před tím, než oba vůbec pomysleli na to, že by se pustili do komunální politiky. Oba pánové pocházeli ze stranických arcinepřátel ANO 2011 – Svoboda z ODS, Hudeček z TOP 09.

Přátelé ze Ženevy

Třetím důvodem, proč se Babiš obklopuje bývalými vysoce postavenými policejními důstojníky a komunistickými rozvědčíky, je nezbytnost: nemá mnoho na vybranou.

Máme dobrý důvod domnívat se, že Babiš zaměstnává tyto vyšetřovatele a fízly nejen pro to, co vědí na jeho konkurenty jak v byznysu, tak v politice (což je, jedno od druhého, v této zemi těžké odlišit), ale také pro to, co vědí na něj.

Řada Babišových obchodních transakcí v minulosti, jako například zisk Lovochemie a akvizice Unipetrolu polskou firmou PKN ORLEN (která se pro Babiše tak ošklivě zvrtla), se dostala do hledáčku policejních vyšetřovatelů, jejichž kolegy dnes Babiš zaměstnává.

A pokud jde o bývalé komunistické rozvědčíky, jako je třeba Libor Široký – kdo může říci, že to nejsou oni, kdo tahá za nitky? Babiš je kápo, o tom není sporu; je ale capo di tutti capi? Nikdo dodnes neví, kde vzala švýcarská firma peníze, které Babišovi umožnily vykopnout Petrimex z Agrofertu a shrábnout ho (jak se zdá) sám pro sebe.

Moc důležitější popularity

Popularita Andreje Babiše stále roste, navzdory tomu, jakou panoptikální společností se obklopuje. A roste i jeho moc – díky této společnosti. Je na nejlepší cestě stát se příštím předsedou vlády této země.

Zdá se, že lidé jsou přesvědčeni, že Babišova týmu vyšetřovatelů a fízlů je třeba, má-li být odstraněna kasta zkorumpovaných politiků, kteří této zemi vládli uplynulé čtvrtstoletí. A odstraněna s největší pravděpodobností bude: politici jsou nyní jeho konkurenty v oblastech, kde kdysi byli jeho obchodními partnery.

Avšak naděje, že člověk, který se obklopuje takovými lidmi, by mohl někdy obnovit legitimitu upadajících demokratických institucí veřejné správy této země, je absurdní. Andrej Babiš tvoří svět k obrazu svému. Je to svět, v němž skutečným zdrojem moci není podpora získaná v otevřených volbách, ale pokoutné shromažďování, uchovávání a zneužívání informací. Dnes má Babiš po ruce popularitu i moc; připravuje se však na dobu, kdy bude mít pouze – moc.

• ← Předchozí kapitola